Proč neležet za volantem: špatná řidičská pozice se může krutě vymstít

Argumentem je, že sklopené opěradlo sedadla je přece komfortnější než to napřímené. Jenže pokud si do auta sedneme správně, brzy zjistíme, že pouze správná pozice je pohodlná i dlouhodobě. Navíc se nám bude daleko lépe řídit a jsme v mnohem větším bezpečí v případě nehody.

Řidič, který se v autě „válí“ má sice položené opěradlo, ale zároveň z něj křečovitě zvedá hlavu a ramena, protože potřebuje vidět ven. To samo o sobě je problém, neboť si zadělává na bolesti krční páteře a oblasti mezi lopatkami. Když si sedadlo napřímíte, nebudete bojovat s výhledem, opěradlo a opěrka hlavy vám podepřou celý trup a hlavu, a navíc budete mít mnohem uvolněnější ruce na volantu.

S uvolněním rukou spočívá další problém. Pokud v sedadle ležíte, většinou držíte volant jednou nataženou rukou nahoře, případně dole, ale rozhodně ne správně. A tak ani nemůžete správně řídit.  Když totiž řídíte nataženou rukou, vychází pohyb z celého ramene, které je velkou svalovou skupinou. V řízení tak naprosto chybí potřebný cit, pohyby jsou často ucukané a řízení je i fyzicky náročnější. Nemluvě o tom, že se řidiči ležící v autě o volant často přitahují, protože už je bolí za krkem a záda – viz výše.

Pokud chceme řídit správně, musíme řídit plynule a s citem. Pohyby volantem – zejména drobné korekce směru, ale i při projíždění zatáček, by měly vycházet z malých svalových skupin. Ramena máme mít při řízení uvolněná, pokud nemusíme volant otáčet přes 180 stupňů, řídíme hlavně zápěstími a lokty. I z toho důvodu se jako ideální pozice pro držení volantu udává „tři čtvrtě na tři“ – je to nejlepší pro řízení s citem.

S ležením za volantem je spojeno i výrazně zvýšené nebezpečí v případě nehody – a nemusí se ani jednat o velkou nehodu, mnohdy stačí i malý ťukanec. Při čelním nárazu, kdy by nás měly držet na místě bezpečnostní pásy, se může vzhledem k pozici těla stát, že sjedeme ze sedačky a „zajedeme“ pod palubní desku, do které narazíme koleny.

Pokud naopak přijde náraz zezadu, tkví zvýšené riziko v tom, že nemáme hlavu opřenou o hlavovou opěrku. Hlava nám tak putuje prudce dozadu, narazí do opěrky, a může vyvstat chronický problém, kterému se říká „opěrkový syndrom“.

Jak už padlo výše, důležité je, abychom měli opěradlem sedadla podepřená celá záda, ramena i hlavu. Pokud máme sedadlo s nastavitelným sklonem sedáku, snažíme se o to, aby nám sedadlo podpíralo i celá stehna. Co se vzdáleností týče, od volantu sedíme tak daleko, abychom měli mírně pokrčené ruce i tehdy, když se do něj zkusíme zapřít.

Na druhou stranu nesedíme příliš blízko – často se vzdálenost zkouší i tak, že když natáhneme ruku před sebe, měli bychom se vrchní části volantu dotýkat zápěstím. Nezapomeňme na to, že minimální vzdálenost jakékoliv části těla od airbagu je udávána zhruba 25 centimetrů .

U pedálu potom sedíme dostatečně blízko na to, aby když plně vyšlápneme spojku (případně silně sešlápneme brzdu), zůstalo naše koleno stále mírně pokrčeno. Opět jde o bezpečnost – v případě nehody, s nohou na brzdě, rozhodně nechceme mít koleno zcela propnuté – můžeme si vážně poranit nejen samotné koleno, ale i kyčel nebo pánev.