Pozoruhodný „Kyklop“ měl vládnout závodům v Sovětském svazu. Byl to spíš průšvih

Jelikož chtěl ZIS odpovědět na aerodynamický speciál GAZ SG-1 Poběda Sport, a konkurovat mu v Mistrovství SSSR automobilového sportu, musel vyvinout na začátku padesátých let vlastní závodní vůz. A tak vznikl pozoruhodný „Kyklop“ ZIS-112.

I tady se nechali Rusové inspirovat v USA. A zajímavé je, že závodní ZIS-112 nese hodně podobných prvků jako koncept General Motors LeSabre, představený taktéž v roce 1951. Za návrhem vozu ovšem stojí Valentin Rostkov – ten samý člověk, který 12 let předtím v roce 1939 postavil ZIS-101 Sport.

Právě Rostkov rozhodl, že se ke stavbě dvoumístného závodního speciálu použije podvozek ze ZIS-110 a navrhl také celkové uspořádání vozu.

Vznikl tedy velmi impozantní kolos. Vůz měl bez osmi centimetrů plných šest metrů délky a přídi dominoval kulatý čenich jako z rakety, pro který se ZIS-112 přezdívalo právě Kyklop. Pod dlouhatánskou kapotou se zprvu usadil stejný motor, jako ve standardním ZIS-110.

Mohutný šestilitr měl však pouze 140 koní (103 kW) a vzhledem k tomu, že poctivě postavený ZIS-112 vážil dvě a půl tuny, byl na auto dost slabý. Ještě v prvním roce byl tedy motor nahrazen upraveným experimentálním motorem podle návrhu Vasila Fedoroviče Rodionova. Nový motor měl čtyři karburátory, sání z vrchu a výfukové ventily umístěné na spodní straně hlavy.

Tento motor již dosahoval 182 koní (134 kW) výkonu, byl osazen olejovým chladičem, dvojicí olejových čerpadel a ručně ovládaným zapalováním. Na monstrózní auto už stačil i silou, neboť ZIS-112 uměl v dané konfiguraci dosahovat rychlosti 204 km/h.

O schopný závodní vůz se ovšem tak úplně nejednalo. Vzhledem k dlouhému a těžkému řadovému osmiválci vpředu byl ZIS-112 hrozně těžký na čumák a podle dobových informací děsivě nedotáčivý. Krom toho se v uzavřené kabině prakticky nedalo dýchat, neboť motor pod uhlazenou neventilovanou kapotou pořádně topil.

 

Aby se všechny neduhy vyřešily, byl vůz v roce 1954 značně přepracován. Auto bylo o plných 60 centimetrů zkráceno a zmizela pevná střecha, která byla "nahrazen" nejprve velkým pevným oknem, následně jen malými větrnými štítky. Motor navíc posílil na 192 koní (142 kW) a tím pádem uměl vůz už 210 km/h. Stal se tak vůbec nejrychlejším sovětským autem své doby.

I přes všechny úpravy nových verzí nezaznamenal ZIS se svým závodním vozem prakticky žádný úspěch. Na Mistrovství SSSR, konaném v roce 1955 na novém okruhu v Minsku se vůz projevil jako nekonkurenceschopný. Jeho příď byla stále příliš těžká a tak první prototyp skončil na dvoře za fabrikou a do dnešních dnů se po něm slehla zem.

To ovšem stále nebylo zdaleka všechno. Na sezónu 1956 totiž vznikly ještě další dva kusy ZIS-112, pojmenované prostě ZIS-112/2 a ZIS-112/3. Oba vozy byly ještě menší než jejich předchůdce, ale co bylo důležité, měly také karoserii z laminátu, která pomohla srazit hmotnost vozu do okolí 1700 kilogramů. Šestilitrové osmiválce zase v trochu jiném naladění poskytovaly 170 koní (125 kW), což stačilo na rychlost 200 km/h.

Jedno z těchto aut skončilo údajně třetí na Mistrovství SSSR v roce 1956.

Další informace jsou nejasné, ale podle některých zdrojů měly existovat ještě další dva modely ZIS-112/4 a ZIS-112/5, vybavené úplně novými motory z nové limuzíny ZIS-111 o výkonu 220 koní (162 kW). Informace o těchto autech jsou ovšem neúplné, fotografie dost možná neexistují a auta se docela určitě nedochovala.

Ve výsledku jediné dochované kusy řady 112 jsou až z pozdějšího období, vyrobené automobilkou po přejmenování na ZIL. ZIL-112 Sport měl zcela jinou karoserii, připomínající spíš AC Cobru. Oba vozy byly vybaveny již vidlicovými osmiválci, jeden o objemu 6 litrů a výkonu 230 koní (170 kW), druhý o objemu 7 litrů a výkonu 270 koní (198 kW).

Oba kusy ZIL-112 Sport vznikly v roce 1961 a závodily až do roku 1969. Jeden byl dokonce přestavěn na ZIL-112 RG s aerodynamickou karoserií a automobilka se s ním pokoušela o rychlostní rekord. Ani jeden z pokusů však kvůli počasí nedopadl.

Aktuálně by se měly oba vozy nacházet v automobilovém muzeu v lotyšském hlavním městě Riga. A my se jim budeme věnovat někdy v budoucnu.