Tasco mělo být stíhačkou na kolech. Skončilo u prototypu, který značku zruinoval

A nutno říct, že ačkoliv onen designový cíl prapodivné Tasco splnilo vcelku obstojně, s tou konkurencí zavedeným sportovním vozům to už tak žhavé nebylo. Respektive se jednalo o naprosté fiasko. Ale popořadě.

Americký automobilový designér Gordon Buehrig byl jedním z nejtalentovanějších lidí v motoristickém průmyslu tehdejších Spojených států. Před válkou byl autorem úžasných karoserií pro vozy automobilek Duesenberg, Auburn a navrhl také design převratného Cordu 810 a 812.

Stejně jako řada dalších designérů byl i Buehrig po válce silně inspirován raketově se rozvíjejícím leteckým průmyslem. A aby taky ne, když za války pracoval jako návrhář komponentů pro armádní letadla.

Bylo tomu právě jen několik let po válce, v roce 1948, kdy váženého Buehriga oslovila jistá skupina investorů a nadšenců, která chtěla vlastními silami vytvořit novou automobilku. Cílem bylo americkým řidičům nabídnout to definitivní, sportovní auto s domácími kořeny, zatímco Buehrig by měl zcela volné ruce při navrhování jeho designu.

Buehrig s nabídkou souhlasil. Viděl možnost, jak bez omezení ventilovat svou fantazii. A najednou byl tedy součástí projektu nazvaného příznačně Tasco (zkratka pro The American Sports Car Company, volně přeloženo jako Výrobce amerických sportovních vozů).

První a nakonec taky poslední prototyp mladé společnosti však technikou zrovna nezaujal, natož aby nadchl nějakým sportovním charakterem. Jako základ bylo použito staré šasi osobáku Mercury z roku 1939, z něhož pocházel i osmiválec o objemu 3,9 litru a výkonu kolem 150 koní (110 kW). Dárcovské auto prý pocházelo z vrakoviště v Indianě...

I tato skutečnost vám napoví, že Buehrig šlápl vedle a nepracoval pro kdovíjak profesionální společnost. Každopádně po návrhu zmenšeného modelu následovala tvorba zbrusu nové hliníkové karoserie, která se na rozdíl od techniky pod ní, nepodobala ničemu jinému tehdy na silnici. A byla úžasná. Buehrig prostě dělal, co mohl.

Čumák vozu měl připomínat první proudové stíhačky s otvory pro přívod vzduchu na bocích, kdežto netradiční laminátové kryty hořčíkových kol byly inspirovány aerodynamickými blatníky na podvozcích tehdejších letadel. Působivé je, že se tyto kryty při zatáčení pohybovaly společně s koly.

 

Rozsáhle prosklená kabina odkazovala na kokpit a vrchní panely střechy z plexiskla byly oddělitelné. Tuto vychytávku mělo Tasco jako vůbec první auto na světě a Buehrig si ji nechal patentovat. O 20 let později designér neváhal žalovat Chevrolet, který podobný prvek nabízel u tehdejší Corvetty. Buehrig soudní proces vyhrál a díky tučnému odškodnění si poté mohl užít poklidný důchod.

Zpátky ale k pozemní „stíhačce“. Na první pohled si všimnete řady dalších úžasných detailů, například registrační značky umístěné společně se zadními světlomety pod vyboulené „zasklení", nebo dvou koncovek výfuku.

Při pohledu do interiéru je celé pobláznění letectvím asi nejočividnější. Kolmá palubní deska byla pokryta hliníkovými plechy, navíc s viditelnými šrouby v rozích, a úhledné rozmístění budíků do řad opravdu vypadalo jako přístrojový štít z letadla.

Nehledě na konzoli uprostřed, s páčkami a táhly jakožto ovládacími prvky pro topení, rádio a kdovíco ještě.

(Záběry z jízdy a ovládání prototypu najdete ve videu níže v čase od 1:38)


Neobvykle vypadající vůz měl tedy zaujmout svým leteckým designem, nabídnout sportovní charakter a byl dokonce zamýšlen i jako unikátní alternativa pro drahé evropské sporťáky.

Jenomže, sečteno podtrženo, společnost Tasco do svého jediného projektu nacpala doslova celý svůj rozpočet a vytvoření prototypu prý vyšlo až na 60 tisíc dolarů, což je po přepočtu na „dnešní peníze" asi 620 tisíc dolarů, tedy asi 12,8 milionu korun.

Zamýšlená prodejní cena se přitom měla pohybovat okolo 7500 dolarů, což je dnes asi 1,6 milionu korun.

Tento výsledek mezi investory vyvolal pochybnosti ohledně možné produkční výroby, jelikož nutné snížení nákladů se zdálo takřka nereálné. O projekt pak už neměl zájem ani výrobce letadel Beech Aircraft Company z Wichity, u kterého byla produkce vozů prvotně zajištěna.

Spolek nadšenců a investorů si tak uvědomil hořký nezdar, designér Gordon Buehrig odešel za lepším a krátce existující společnost Tasco nadobro zanikla. Svůj prototyp následně firma darovala muzeu vozů Auburn, Cord a Duesenberg v Indianě, kde zajímavý prototyp stojí dodnes.