Na 7. listopadu 2017 připadají hned dvě velká historická výročí. V první řadě je tu 100 let od Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR). Ve druhé pak šedesáté narozeniny jednoho z nejsvéráznějších aut, co bylo kdy vyrobeno. A obě tyto události spolu vlastně souvisejí.
První sériový Trabant P 500 sjel z výrobního pásu ve východoněmeckém Cvikově právě sedmého listopadu 1957, čímž chtěli komunisté oslavit tehdy čtyřicáté výročí zmíněné revoluce. Záměrem byla výroba malého a levného auta pro masy. Netřeba však připomínat, že původní záměr nevyšel zrovna ideálně. A posléze se stal z Trabantu spíš než symbol komunismu, symbol jeho vlastního pádu.
A i přes to, jak strašné bylo tohle auto po objektivní stránce, stejně na něj vzpomínáme s určitou láskou.
Auto, nebo výsměch? A za kolik?
Vezmeme-li to kolem a kolem, dal by se Trabant chápat spíš jako výsměch pracující třídě, pro kterou byl určen. Karoserie vozu byla vyrobena z duroplastu, což byl mix odpadní bavlny a fenolové pryskyřice. Právě tento materiál přinesl Trabantu mnoho přezdívek a je také původcem vtipů (výběr vtipů najdete na konci článku) o „trsátkách“, která létají všude kolem, když se vůz nabourá. Nespornou výhodou duroplastu bylo, že karoserie Trabantu opravdu nerezla.
Korozi však vyvážil ocelový rám z plechu, který reznul poměrně statečně. Auto proto nebylo zase tak „na věky“ jak uváděly reklamní prospekty v NDR.
Krom toho se duroplast nedal recyklovat, což bylo opět trochu problematické a je to také důvodem, proč se tolik Trabantů dočkalo „recyklace“ v podobě přestaveb na nejrůznější stroje, či dokonce umělecká díla. I přesto ale velká spousta aut skončila v podobě odložených skeletů, pohozených na různých místech Německa i zbytku Evropy.
Podobně nedokonalý jako konstrukce samotná, byl i motor. Dvoutaktní řadový dvouválec chlazený vzduchem dosahoval nejprve 17 koní (13 kW) při objemu půl litru (model 500), a následně 23 koní (17 kW) při objemu 600 kubických centimetrů (model 600 vyráběný od roku 1962). Dokonce i u výkonnější verze rozpohybovával motor auto o hmotnosti lehce přes 600 kilogramů na stovku plných 21 sekund. A právě stovka byla také jeho maximální rychlostí.
K tomu se pochopitelně objevoval všudypřítomný smrad dvoutaktního spalování směsi benzínu a oleje. V místě, odkud odjel jediný Trabant, zůstával ještě dlouho stát ve vzduchu oblak modrého kouře a situace byla rapidně horší tam, kde se pohybovalo více Trabantů naráz.
Aby toho nebylo málo, stále tu ještě strašil faktor ceny, která vůbec nebyla nízká. Když se k nám Trabant v roce 1963 konečně dostal, už jako nejznámější faceliftovaná verze 601, stál přes 27 tisíc korun, což je po připočtení inflace hodně přes 450 tisíc "dnešních" korun. V současné době za takové peníze pořídíte velmi důstojné nové auto, ale tehdy tu bylo jen pár variant v čele s Trabantem, který ještě ke všemu absolutně nebyl dostupný.
Symbol vymanění se z útlaku
Konečně dostupným se stal „trabi“ až po pádu železné opony a pádech socialistických zřízení v Evropě. Právě tehdy totiž padla berlínská zeď a o pár dní později se změnil režim i u nás v Československu. Co je však důležité, v Německu byl "tráboš" u revoluce přítomen, ba co víc, stal se její přímou součástí. Lidé napochodovali ke zdi za doprovodu konvojů kouřících Trabantů a z papundeklového auta pro vybásněný beztřídní lid stal se náhle symbol pádu komunismu.
Symbol, který se v různých podobách objevil vyobrazený přímo na nenáviděné berlínské zdi. Asi nejznámější malůvka ukazuje karikatury Leonida Břežněva a Ericha Honeckera, jak se líbají při jízdě v Trabantu.
Právě to je ten důvod, proč se na Trabanta, objektivně naprosto hrozné auto v každém ohledu, vzpomíná dnes v dobrém. Je to totiž auto, které stálo u zásadního zvratu v dějinách. A samozřejmě hraje velkou roli i nostalgie, řada lidí jistě vzpomíná, jak ve "trabíkovi" jezdila na rodinné dovolené a podobně.
Poslední zoufale zastaralý Trabant byl vyroben až v roce 1991, kdy už disponoval licencovaným čtyřtaktním motorem od Volkswagenu. Už tou dobou se však po Německu, ale dokonce i po Československu, válela spousta funkčních kusů, které nikdo nechtěl a lidé, kteří "utíkali" na západ, byli mnohdy ochotni i zaplatit za to, aby se nepotřebných aut z duroplastu zbavili. Nebylo se čemu divit. Na západě už totiž čekal obrovský výběr aut, z nichž prakticky jakékoliv fungovalo oproti Trabantu neporovnatelně lépe.
Výsledkem samozřejmě je, že se velká spousta z 3,7 milionů vyrobených Trabantů nedožila dnešních dnů. Proto se stalo, co se stát muselo, a před několika lety ještě bezcenný Trabant začal opět pomalu ale jistě nabírat na ceně. Dnes je slušný kus východoněmeckého inženýrství ceněn výrazně více, než v devadesátých letech a auto, které by ještě nedávno skončilo třeba coby nový zahradní kurník, stojí i v nepříliš dobrém stavu několik desítek tisíc korun – pokud jej tedy vůbec seženete.
Vtipy o Trabantu:• Za desítky let existence Trabanta, vznikla okolo legendárního vozu také velká spousta vtipů. Některé z nich byly vyloženě podařené. A některé na dnešní dobu "nekorektní":
• "Čím se měří rychlost Trabanta? Kalendářem."
• "Proč majitelé Trabanta přijdou po smrti do nebe? Protože peklo si prožili už na zemi."
• "Sen majitele Trabantu? Pokuta za překročenou rychlost."
• "Jaký je rozdíl mezi dveřmi u trabanta a ženskými ústy? Žádný. Když je chceš zavřít, musíš pořádně třísknout."
• "Víte, proč měl Trabant vyhřívané zadní okno? Abyste si zahřáli ruce, když ho tlačíte."
• "Co je Trabant s kalkulačkou v kabině? Odpověď DDR na Knight Ridera."
• "Víte, jaký je rozdíl mezi stíhačkou a Trabantem? Stíhačku nejdřív vidíte, potom slyšíte."
• "Kolik somálců se vejde do Trabanta? Všichni."
• "Víte, co znamená u Trabanta označení "601"? 600 lidí si ho objednalo, ale jenom jeden ho dostal."
