Balkán: S elektroautem v zemi, kde je nejméně nabíječek a hodně min

Ne, tentokrát nejde o Chorvatsko, to je ve světě aut na alternativní pohon obehraná písnička. 

Cílem dovolené byly hory v Bosně a Hercegovině, kde se konal jeden závod pro bláznivé běžce. Na itineráři jej doplňovaly vodopády, horské bystřiny ideální ke koupání a přece jen i to moře.

Hybridů a elektrických aut přibývá jako hub po dešti. My jsme měli možnost vyzkoušet výkladní skříň české automobilky, Škodu Enyaq iV. Baterie s kapacitou 82 kWh (využitelných je 77 kWh) slibovala dojezd až 500 kilometrů, ale po přečtení několika recenzí dalších řidičů jsem začal tušit, že realita bude méně komfortní.

Přípravy na cestu dlouhou 3000 kilometrů zabraly několik nocí. Říkáte si: stojí to za to? Odpověď vám dám vzápětí.

Ambice zněla jasně: cestu Praha - Sarajevo (s vypočítanou trasou kolem 1100 km) pojedeme dva dny a zkusíme se vyhnout placeným nabíjecím stanicím. Protože jak elektromobilů přibývá, bezplatných stojanů ubývá.

S českou metropolí se loučíme za lijáku. Stěrače stírají, Enyaq na kluzké vozovce sedí tak, jako by ani nespadla jediná kapka. Já se k tomu (a natrvalo na celou cestu) loučím s jedním z mnoha asistentů - hlídač jízdního pruhu mi nevyhovuje. Třeba i proto, že ve vyjetých kolejích teče doslova potok vody.

První meta? Test nabíjecí stanice za Prahou. Parkoviště u Lidlu v Průhonicích je brzy ráno prázdné. Sami jsme jen minutu. Nabíjení tak spouštíme i s pomocí řidiče dalšího elektromobilu. "Mám ho rok, jsem spokojený," ukazuje na škodováckého bratříčka, který pochází z německé továrny. Náš zkušební proces trvá jen chvilku, z baterie jsme moc neprojeli.

Následuje zátěž v podobě dálnice D1. Zátěž v tom slova smyslu, že svižná jízda žere elektřinu.

Rady na cestování
s elektromobilem
- stažení základních aplikací, které zobrazují dobíjecí stanice, nejvíce se na cestu osvědčily tyto tři: PlugShare, ChargePoint, Chargemap.
- RFID čip s možností placení "roamingové" elektřiny v cizině.
- v případě cesty mimo Evropskou unii zakoupení lokální SIM karty na volání a data.

Jak je řidič elektromobilu najednou rád za polského šoumena z kamionu, jenž dvě minuty předjíždí svého kolegu! Ostatní blikají, dojde i na troubení. Osmdesátka na tachometru? Klid, pohoda. Enyaq přede spokojeně a spotřeba klesá k nule. 

Po chvilkovém potěšení se vracíme do tvrdé reality. 200 kilometrů do Brna spolu s puštěnou klimatizací vyčerpalo více než polovinu baterie. Dálnice, to je past elektroaut. A tak naše čtyřkolka (Enyaq má pohon na čtyři kola) zastavuje ve Slavkově u Brna, opět u Lidlu. Bez větších problémů a v dobrém čase pokračujeme - už mimo dálnici - na Bratislavu, kde pro změnu dobíjíme u Kauflandu. Zase zadarmo, zase na maximum.

Maďarsko nás vítá spalujícím vedrem (35,5 °C). Teplota zřejmě rozhodí i jinak spolehlivou navigaci. Najednou podle ní nejedeme po silnici číslo 81 na Székesfehérvár, ale plujeme Jaderským mořem někde u Zadaru. V autě je rázem veselo a nic nás netrápí ani klesající dojezd.

Dnešní cíl už je skoro co by kamenem dohodil. Szekszárd, město v Jižním Zadunají.

Ačkoliv se místní chlubí hlavně vinicemi, nás zajímají hlavně stojany s kabely. A i ony zaslouží pochvalu. K mání je hned několik variant včetně bezplatných stanic. Enyaq získal tolik potřebnou energii u rychlejší nabíjecí stanice u radnice. Pravda, poprvé během cesty jsme čekali ve "frontě", ale to nám vzhledem k přenocování ve zdejším hotelu rozhodně nevadilo. 



Během druhého dne tohoto roadtripu po Balkánu nás čeká něco přes 400 kilometrů. Nejprve ověřujeme další bezplatnou a rychlou nabíječku na střešním parkovišti nad tržištěm v Mohácsi. Maďarsko opouštíme uklidnění a s plným žaludkem. Luxusní langoš za v přepočtu padesát korun dokáže potěšit. Pravda, chválíme i překladač v mobilu, který nás ochránil od osmažené placky polité smetanovou omáčkou s klobásou.

Hraniční kontrola s Chorvatskem, které ještě není v Schengenu, je naštěstí odbytá za pár minut. A poprvé na nás dýchne Balkán. 

V tomhle východním vnitrozemském cípu země plápolají u domů i na lampách vlajky, podél cesty už nenabízejí melouny nebo meruňky, ale pálenku. Ostatně tolik oceňovaná Zlatá rakije prý pochází z Osijeku. 

My ovšem podle plánu zastavujeme o kousek jižněji ve městě Dakovo, kde u náměstí stojí další stojan, jenž bez jakékoliv karty či aplikace umožňuje výkon 50 kW. Počkáme si na 100 %.

Jistota je jistota. Za pár minut totiž překonáme řeku Sávu a dostaneme se do Bosny a Hercegoviny. 

Projedeme místa, kde se v devadesátých letech válčilo o nezávislost. A z e-motoristického pohledu: projedeme zemi, která má podle některých zdrojů nejméně nabíjecích stanic v přepočtu na obyvatele v Evropě. Tuto skutečnost podporuje pohled na aplikace typu Plugshare: ikonek se zásuvkou je jako šafránu. 

V tuto chvíli nás to netrápí, do Sarajeva máme rezervu, navíc se vyhýbáme dálnici a volíme klikatící se silnice přes Tuzlu. Odměnou je příroda a výhledy jako z pohádky. 

Nicméně v metropoli, nám známé kvůli atentátu, při němž zahynul František Ferdinand d'Este, už musíme situaci řešit.

Jak? Správná otázka. 

Odpověď jsem získal ještě v Praze. Během pátrání po možnostech jsem v bosenských internetových zprávách našel informaci, která by rozjasnila tvář každého řidiče elektroauta. Sarajevo má nově jednu ultra rychlou nabíjecí stanicí. Zřídili ji v autosalonu Porsche-Volkswagen. Slovo dalo slovo a Enyaq mohl rozzářit parkoviště plné nejrůznějších modelů. 

Výraz rozzářit je na místě. Fotili si jej mechanici, z budovy naproti se přišel podívat i Kemal Mušovič, což je šéf bosenského škodováckého marketingu. "Léta jsme nejprodávanější značkou v zemi," pochlubil se. 

Když přišla řeč na elektroauta, trošku se zamračil. "Tohle je jediná opravdu rychlá nabíjecí stanice, kterou v Bosně najdete. Aby ne, elektrických aut tady moc nepotkáte. Spíš žádné. Odhadl bych, že jich tu bude tak padesát. Jste odvážní. Ale třeba nám za rok přidělí Češi kvótu a taky získáme Enyaq," konstatoval čtyřicátník.

Nabití bylo rychlé. Ze začátku rychlost překročila 100 kW. Poprvé a naposledy během naší cesty.



Následoval přesun na horu Trebevič nad Sarajevem, kde se v roce 1984 proháněli v ledovém korytu nejlepší bobisté světa. Na olympijské symboly tu sice jsou hrdí dodnes, ale sportoviště i vinou války dopadly neslavně.

Bobová dráha je dnes atrakcí díky sprejerům a zrezlým spojům v betonu. O kousek dál rostou moderní hotely, k dispozici je bobová dráha pro veřejnost. Peníze by byly - tečou od bohatých magnátů z Blízkého východu.

Při cestě zpět, tedy dolů do města, zazářila rekuperace. Dojezd v tu chvíli dokonce ukázal vyšší číslo než po dobíjení.

Zatímco cesta do Sarajeva byla náročná, teprve teď nadešlo to pravé dobrodružství. Vše začalo závodem pod Igmanem, což je hora, na jejímž úpatí nechali jugoslávští funkcionáři zbudovat skokanské můstky. I tady se v roce 1984 bojovalo o olympijské medaile. Po nám známém adrenalinovém běhu až úplně nahoru (nohy hlásily 10 % energie, baterie byla na 85 %), jsme před sebou měli minimálně 300 kilometrů bez možnosti dobíjet.

V tu chvíli jsem si vybavil slova Pavla Jíny, mluvčího Škoda Auto. "Vybitý elektromobil lze nouzově odtáhnout rychlostí chůze, ale doporučovali bychom odtahový vůz s plošinou."

Na papíře máme rezervu, ale jaká bude skutečnost?

Z úvah "co by kdyby" mě vytrhlo malé nadskočení po neobjetelném výmolu. Nešlo ani tak o drncnutí jako zapípání. Na přístrojové desce se navíc objevil vykřičník, jedna hláška střídala druhou. Asistenti jsou mimo provoz. Selhání baterie a kdo ví co ještě.

Auto samo od sebe zastavilo. Plynový pedál odmítl poslušnost.

V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Sarajevo je kousek, ale... 

Naštěstí se mozek vrátí do normálu. Vždyť jsem díru viděl, jel pomalu, možná jako dítě na odrážedle... Nic se nemohlo stát. Tlačítkem stop vypínám motor. Napiju se minerálky, vystoupím. Všechno vypadá úplně normálně. Oddaluju těch pár vteřin pravdy. Nakonec mačkám start. Vše v pořádku! Motor běží, oranžové obrázky jsou pryč. Jsme zpět na cestě.

Přejezd však nabídl další momenty, při kterých běžný smrtelník ztuhne. Schválně: zamyslete se, jak by na vás působila červená cedule s lebkou a zkříženými hnáty? Nápis MINE je všeříkající. Miny. Takových cedulí potkáváme v údolí za kaňonem řeky Tary několik. Dál nejedeme. Ne ze strachu, ale cesta by nás zavedla do Černé Hory. A my zůstáváme v Bosně, konkrétně v národním parku Sutjeska. 

Nádherné výhledy, ovce i krávy na silnici, bubnující peřeje. To všechno s otevřeným okénkem. Klimatizace je tabu. Víc a víc se dívám na odhad dojezdu. 150 kilometrů, 120 kilometrů. A cíl - apartmán s dobíjecí stanicí v malebném městě Trebinje - pořád daleko. Dojíždíme večer s upozorněním na nízký stav baterie. 

A teď si představte ten šok, když se majitelka vesele usměje a řekne: "Tady ne."

Varování pro majitele elektroaut: Jedete-li na dovolenou, nespoléhejte se na informace uvedené na největším rezervačním portále na světě. Nevěřte všemu, čím se majitelé chlubí. 

Naštěstí je Trebinje u turistů vyhledávanou destinací. Mají tu krásné centrum, skvělou gastronomii, akvapark. A také hotel s dobíjecí stanicí! Je devět večer, slunce už zapadlo za horu a já přijíždím před bránu resortu Panorama. Nikde nikdo, ale stojan je tu. Skvělé. A funguje. Procházka bez auta sice nebyla v plánu (a ranní opakování v opačné směru také ne), ale co naplat.

O zábavu se postará kamarád v Česku. Když vyslechl pár zážitků, vytasí se s myšlenkou: "Když jsi neplatil za nabíjení do teďka, zkusíš dojet i ten zbytek zadarmo?" Z hecu se stala bláznivá a nakonec i trochu proklínaná sázka. Ale o tom později.

Nejdřív jsme prozkoumali divoké pobřeží pod Dubrovníkem. I tahle druhá chvilková návštěva Chorvatska vyšla na jedničku, ale nedobíjeli jsme, spíš jsme vybíjeli. Bez klimatizace bychom se v 38 stupních ve stínu uvnitř auta upekli. 



Následoval přejezd zpět do Bosny a Hercegoviny. Cílem byl Mostar, což mělo dva důvody. Zaprvé pohled na ikonický Stari most, který byl během války zničen a poté zase obnoven. A zadruhé nabíjecí stanice. Varianty - radnice a autosalon - jsme vyzkoušeli obě dvě. Obě nezklamaly.

Třetí skok do Chorvatska mířil na Makarskou riviéru. Vzpomínka na dětství se setkala s možností dobíjet v resortu Medora Auri Family Beach Resort. "Elektroaut tady přibývá. Je to znát poslední tři roky," přiblížila manažerka hotelu Marija Staničičová. Více výchovných lekcí mezi řidiči by prý neuškodilo. "Někdo dobíjí 24 hodin. Proč?"

Vrcholem arogance byl řidič klasického SUV ze Slovenska, jenž na veřejném parkovišti přes ulici zablokoval místo pro elektromobily. 

My dobíjeli tři hodiny (které jsme využili k obědu v restauraci na pláži). Víc nebylo třeba, cesta k moři moc elektřiny nesebrala. To horší přišlo na cestě zpět - ne do Mostaru, ale zase do Bosny a Hercegoviny. 

Ještě ten den jsme chtěli dojet k vodopádům Štrbacki Buk. Kdo viděl, nezapomene. Kam se hrabou Plitvická jezera.

Dojezd klesal, klesal a klesal. Připočtěte znovu cedule o minách, svačinku ve venkovské pekárně (burek je geniální výmysl) a prašnou cestu s výmoly (ajajaj). Řečí čísel: 250 kilometrů se protáhlo na šest hodin. 

Ale vodopády a řeka Una za to stály. Po dlouhém spánku došlo na kochání se. Dokonce nám byl odpuštěn poplatek za vstup do národního parku. "Opravdu máte elektrické auto?" divil se zarostlý hlídač u závory. Obešel si lehce zaprášenou, ale pořád fešnou škodovku, zaposlouchal se a řekl krásnou větu: "Medvěda jsem tu viděl, ale tohle ještě ne."



Ne, určitě nemyslel typ Kodiaq. Nebo?

Roadtrip nás hnal kupředu. Rozlučku s Bosnou a Hercegovinou obstaralo město Bihač. Upřímně řečeno, tady spadla klec. 

První komplikace, kdy nevyšlo nic, jak mělo. Rychlejší nabíjecí stanice u podivného hotelu kdesi u sídliště se jevila funkčně, ale byla obsazena. Běžnými auty. "Může si tu parkovat, kdo chce," odvětila recepční lámanou angličtinou. Z alternativ došlo na dvě zastávky: u místního skladu (procházka) a také před supermarketem (káva a nákup). Jen rychlost dobíjení - 11 kW - nás hodně zdržela.

Odpoledne jsme projeli - už počtvrté - chorvatskou hranicí. Co si myslel celník, když viděl předchozí razítka? Kdo ví. Těsně před námi ale prohrabával kufr. U nás to nebylo třeba. Ještěže tak. Objemný zavazadlový prostor byl zaplněn do posledního místečka. Rovnat kufry, batoh, tašky, kabely a koupený česnek, to by bylo za trest.

Hlavní část cesty byla za námi. Následoval krátký pobyt v hotelu kousek od Záhřebu, konkrétně v Tuheljských Toplicích. Tahle vesnička je oblíbená i u Čechů. Alespoň tak šlo soudit dle espézetek. Vysočina, Pardubice, Karlovy Vary.

Nejmenovaný pražský komunální politik by tady měl žně... A taky tu sekali trávu, jen tedy nebylo 35 stupňů, ale 20.

Enyaq si užil doplnění energie přes noc v garáži (bez poplatku) a s plnou baterií se pokračovalo směr Slovinsko a Rakousko. Před Grazem - Štýrským Hradcem - vyhrála odbočka na sever a kratší cesta přes Gleisdorf a Sankt Pölten.

Pokud by šetřílky zajímalo, ano, i v Rakousku se u vybraných Lidlů dobíjí rychle a zdarma, ale musíte mít kliku jako my. Po příjezdu jsme počkali deset minut na odjezd elektrického BMW. Během následujících třiceti minut dorazila čtyři auta se zelenou značkou. Ani jedno nemohlo dobíjet. Stojan totiž zvládl obsloužit jen jedno auto. 

Vrcholky Alp jsme viděli jako z pomalého rychlíku - s blížícím se večerem by člověk radši upaloval domů, "natankoval" u rychlonabíječky Ionity, ale na druhou stranu, tím by naše cesta ztratila část svého kouzla.

Na české území jsme se vrátili po deseti dnech a netrpělivě jsme vyhlíželi značku s nápisem Třeboň.

Hlavou se nám honila kruciální otázka, zda dobíjet rychle a za peníze - domů bychom pak dojeli raz dva, nebo jestli tuhle zastávku u Kauflandu protáhnout a neplatit za pomalejší proud. Vše vyřešila myšlenka na sázku, pocit, odhodlání. Když to šlo do teď... 

Výsledných zhruba sedmdesát minut odpočinku bylo okořeněno pohledem na adolescenty, kteří měli v sobotu večer na parkovišti zřejmě svůj pravidelný sraz. Blbinky na kolech, blbinky v autech, parkour ve tmě. Svým způsobem také dobrodružství.

Praha nás vítala hluboko po půlnoci. Co na tom, hlavní bylo, že se neobvyklý počin stylem "cesta je cíl" povedl. Dokonce bez placení za jediný z tří tisíc kilometrů. Vzhledem k dnešním cenám elektřiny je to unikát (samozřejmě vykoupený dyskomfortem). 

Byl to zážitek, ale na Balkán příště - minimálně prozatím - v klasickém autě. 

Plán cesty dle hlavních cílů

Praha -> Szekszárd -> Sarajevo -> Igman -> Foča -> Trebinje -> Popoviči -> Trebinje -> Mostar -> Podgora -> Kulen Vakuf -> Bihač -> Tuheljske Toplice -> St. Pölten -> Praha

Shrnutí cesty v číslech

- 3000 najetých kilometrů
- 18 dobíjecích zastávek
- 1 UFC CCS nabíjecí stanice (150 kW)
- 8 DC CCS nabíjecích stanicí (50 kW)
- 9 AC nabíjecích stanicí (11 kW)

Nejkratší dobíjení trvalo 20 minut (u nákupního centra v Sarajevu - nabito 1,8 kW, to je v přepočtu na dojezd zhruba deset kilometrů). Nejdelší dobíjení si vyžádalo 390 minut (přes noc v Trebinje - nabito 70 kW)