Test ojetého Opelu Insignia: Tajný tip pro zájemce o velké kombi s pohonem 4x4

Lidé kteří shánějí velké rodinné kombi s pohonem všech kol, se často ptají na Škodu Superb či Volkswagen Passat. Málokdo si vzpomene, že podobné užitné vlastnosti nabídne také Opel Insignia. Možná je to proto, že tento model tradiční německé značky měl poměrně krátkou historii. Začala v roce 2008, kdy tento typ nahradil Vectru, a skončila vloni. To se přitom druhá generace Insignie prodávala pouze pět let. Jenže, koncern Stellantis, do kterého se Opel před pár lety zařadil, už nechtěl platit dřívějšímu vlastníkovi (americký koncernu General Motors) licenční poplatky za použitou platformu. A tak produkci ukončil.

Insignií je v našich autobazarech k mání poměrně dost. Například portál TipCars.com jich aktuálně nabízí více než 200 a s pohonem všech kol necelých třicet.

Já jsem si k testu vybral v autobazaru AAA Auto vrcholnou verzi nabízenou s označením Country Tourer. Vychází z karosářské verze kombi, která byla v ceníku označena slovy Sports Tourer.

Na to, jak vůz vypadl zvenčí, i na detaily vnitřní výbavy se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.

Oproti ní má auto na karosérii nějaké ty ochranné plasty a zvýšenou světlou výšku. Ovšem ne o moc, jak se ukázalo brzy poté, co jsem vjel na polní cestu s prohlubněmi. Je třeba jet opatrněji než s obdobnými „terénními kombíky“ od konkurence.

Nejdříve jsem si ovšem bazarový kousek důkladně prohlédl. Auto, které má ročník výroby 2017, vypadalo prakticky jako nové i po absolvování deklarovaných 103 000 kilometrů. Jedinými známkami používání byly dvě miniaturní oděrky na předním blatníku a ošoupaná bočnice koženého sedadla řidiče.

Když už jsem se o sedačce zmínil. Tedy vězte, že sedačky v Insignii mají atest od německé asociace ortopedů a všemožné funkce. Například ventilační, masážní, nastavitelné bočnice a možnost prodloužení sedáku, Navíc pěkně vypadají a ještě lépe se v nich sedí. Nejen já, ale i řada dalších kolegů motoristických novinářů je přesvědčena o tom, že sedačky v Opelech se vyrovnají těm v Mercedesech.

Při pohledu na výbavu jsem skoro nevěřil svým očím. Vlastně je tu vše, na co může motorista pomyslet. Tedy včetně head-up displeje, automatické převodovky, vyhřívaného čelního skla a volantu, navigace, audiosystému Bose, přední i zadní kamery nebo moderních asistenčních systémů jako jsou ty pro udržování vozu v jízdním pruhu, automatické nouzové brzdění a upozorňování na vozidla jedoucí vedle v takzvaném mrtvém úhlu.

K tomu připočítejte ještě obrovský prostor na rovněž vyhřívaných zadních sedadlech a příkladně využitelný zavazadlový prostor. Ten sice nemá takový tabulkový objem jako třeba zmiňovaní konkurenti z koncernu Volkswagen, ale zato má zadní opěradlo rozdělené v poměru 40:20:40, zcela rovnou plochu po jeho sklopení, kolejničky pro instalaci zádržných ok, pod podlahou ještě prostor pro drobnosti a zcela dolů by se vešlo ještě dojezdové kolo. To ale jen v případě, že tam není, stejně jako v tomto konkrétním autě subwoofer.

Praktičnost zvětšuje velký nakládací otvor, elektricky ovládané víko, přičemž výšku zdvihu lze nastavit z místa řidiče a absence zvýšeného prahu. Šířka ložné plochy by mohla být větší, ale délka je taková, že jen o trošku menší lidé než já (měřím 186 centimetrů) budou mít problém dosáhnout k hraně opěradel pro nějakou tam uloženou menší věc. Po sklopení opěradel si tam klidně můžete ustlat. Kdyby takový prostor k dispozici nebyl, bylo by to to na pováženou. Vždyť délka tohoto auta dokonce o pár milimetrů přesahuje hranici pěti metrů.

Pod kapotou pracoval dvoulitrový čtyřválec, který byl dvojitě přeplňovaný. Výkon 210 koňských sil a točivý moment 480 Newtonemtrů je na auto, které je určeno pro uspokojování rodinných potřeb opravdu dostatečný.

Po nastartování se agregát jevil v porovnání se současně nabízenými turbodiesely trošku hlučnější, po chvíli však už v kabině nebyl prakticky slyšet. Spolupráce agregátu s osmistupňovou automatickou převodovkou nevybočovala ze zvyklostí. Ani jednou jsem neměl neodkladné nutkání pomoci jí ke změně převodového stupně sáhnutím po pádelkách u volantu.

Podvozek je adaptivní, což znamená, že si můžete vybrat mezi režimem Normal, komfortním Tour a sportovním s nepřekvapivým označením Sport. I v tom základním nastavení je Insignia velmi komfortní auto. Nerovnosti překonává se zhoupnutím, které trvá o něco déle než třeba v modelech největší evropské automobilky nebo třeba i u Fordu. Ale ani najetí na výtluk v zatáčce vůz neznejistělo.

Velmi příjemně se s autem svezete v noci. Adaptivní světla umí osvětlit i krajnice, takže uvidíte také srnku chystající se vám skočit do cesty a vidíte opravdu daleko.

S autem jsem jezdil na všech typech cest, včetně zmíněné polní cesty, panelové vozovky, kvalitní i méně kvalitní okresky, betonové dálnice a městských ulicích pokrytých asfaltem nebo dlážděných kostkami. Ve městě zejména při popojíždění v ranní špičce se spotřeba šplhala k hranici devíti litrů, naopak poklidné svezení na okresce znamenalo průměrný úbytek 6,5 litru na sto kilometrů. Na dálnici to pak bylo zhruba o litr více. Kombinovaná spotřeba po všech testovacích jízdách činila 7,2 litru. Není to úplně nejméně, ale je nutné zohlednit, že vůz byl doslova nabitý výbavou, která něco váží, další desetiny pak přidává vyšší světlá výška, pohon všech kol a automatické řazení.

A to nejlepší nakonec, pět let staré auto, které původně stálo více než 1,1 milionu, se teď po pěti letech dá pořídit i za méně než půl milionu korun. Za obdobně velká, vybavená a výkonná auta s nepřehnaně vysokým nájezdem se obvykle platí více.