Vypadá jako Mercedes G, ale není. Terénní Peugeot řídili výhradně Francouzi

Peugeotu P4 dal vzniknout hlad francouzské armády po nových autech do terénu, která budou schopné svézt nejen vojáky, ale i výzbroj a odolají drsnému počasí. Vypořádat se s nástrahami válečnými i terénními byla nutnost, protože Francie jako dávná koloniální mocnost spravuje nejrůznější světové oblasti a jen tak ledajaké auto v nich stačit nemusí. I proto až do sedmdesátých let využívala vozidel značky Hotchkiss, což byla vlastně jen licenční výroba Jeepů Willys. Ty ale po moha a mnoha letech služby přestaly stačit a armáda vypsala výběrové řízení.

Do něj se samozřejmě přihlásili všichni velcí francouzští hráči na poli automobilovém. Návrhy poslal Renault i Citroën, ale zvítězil Peugeot, který se spojil dohromady s firmou Geländefahrzeug Gesellschaft, což je společný podnik Daimleru a firmy Steyr-Daimler-Puch. Ano, té, která vyrábí Mercedesy G. Peugeot P4 ale nebyl jen „Géčkem“ s jiným znakem na přídi. Rozdílů bylo mnohem víc.

První testy prototypu Peugeotu P4 začaly už v roce 1978, kdy se auto vydalo na strastiplné zkoušky do Alžíru. Už tam se zkoušely jak benzinové, tak naftové verze. Armáda si totiž objednala celkem 15 tisíc aut, jejichž počet nakonec v roce 1981 z úsporných důvodů redukovala na na 13 500. Důvodem bylo také zmenšování armádních stavů. Auto se nejprve vyrábělo v Sochaux, později v roce 1985 byla produkce přesunuta do fabriky automobilky Panhard v Marolles-en-Hurepoix.



Auto poháněly dva motory. Benzinovým základem byl řadový dvoulitrový čtyřválec s atmosférickým plněním XN8, který se objevoval v té době u Peugeotů 504 a 505. Motor měl výkon 79 koní. Druhou volbou byl diesel, kterému také chybělo přeplňování. Čtyřválec z objemu 2,5 litru vymačkal 70,5 koně. Později se do práce zapojil i objemnější a mnohem silnější turbodiesel (110 koní) a také benzinový šestiválec o výkonu 170 koní. To už ale byla specialita. Sluší se podotknout, že armáda se později přiklonila hlavně k dieselům, protože konzumovaly méně paliva.

Každopádně na to, jaké výkony předváděly základní motory, se musely poprat s docela náročným autem. Peugeot P4 měl dva rozvory, dvě délky, dva druhy karoserie – s plátěou a pevnou střechou, plátěné nebo pevné dveře, vpředu dvě sedadla a vzadu lavici pro další vojáky. Kromě toto samozřejmě existovaly i verze obrněné a ozbrojené, podle toho, co právě bylo potřeba. Nosnost P4 měla v závislosti na motoru a výbavě dosahovat až jedné tuny, z čehož se dá usuzovat, že nešlo o příliš dynamické auto. Mimochodem, maximální rychlost byla 108 až 118 km/h v závislosti na verzi. Ale s tím se u vojenských aut do terénu tak nějak počítá.

Stejně jako v případě Mercedesu-Benz třídy G, i u Peugeotu P4 vznikla jeho civilní verze. Zatímco Mercedes ale sklidil obrovský úspěch, prodeje jeho francouzského ekvivalentu ztroskotaly. Především kvůli špatnému poměru velmi vysoké ceny a slabé jízdní dynamiky, která trápila právě i civilní modely. Prodalo se málo aut a tak velká část produkce skončila v rukou hasičů nebo dalších záchranných složek, které ji ocenily právě v zámořských teritoriích Francie.



Omezením pro větší rozšíření Peugeotu P4 byl i fakt, že se nesměl prodávat nikde jinde, než na území Francie, což bylo součástí licenčních podmínek, a tak je mimo tuto zemi prakticky neznámým vozem. A to vznikly i takové kreace jako model se šesti koly nebo speciál pro závod Paříž-Dakar. Peugeot P4 se dokonce účastnil jako doprovodné vozidlo, žádné větší slávy ale ani tak nedosáhl.

Celkem do roku 1992 vzniklo 13 647 Peugeotů P4, řada z nich funguje dodnes, i když se už francouzská armáda stihla poohlédnout po novém voze a postupně odcházející lvíčky nahrazuje drsnějším strojem Panhard PVP. Pokud ale chcete vlastnit netradiční francouzský stroj, můžete se kouknout po ojetinách. Například ve Velké Británii byl nedávno na prodej velmi zachovalý vojenský kousek za 7500 liber, tedy necelý čtvrt milion korun.

Peugeot P4 si můžete prohlédnou i v přiložené fotogalerii.