Mitsubishi Space Star po pěti letech a 250 tis.Km.

Před pěti lety jsem jako čerstvý vysokoškolák nastoupil do svého prvního zaměstnání. Protože je moje práce spojená s cestováním (cca 50 000 km ročně) a přišel jsem do firmy ve správnou dobu, kdy docházelo k obměně vozového parku, dostal jsem určitý finanční obnos a mohl si volit konfiguraci auta podle svého přání. Omezením kromě peněz bylo to, že jsem si mohl vybírat mezi Škodou a Mitsubishi, protože firma měla s dealery těchto značek domluvené slevy a také to, že na mé pozici, patřící do nižšího managementu, se jednalo o tipy Fabia a Spacestar. Chtěl jsem auto, které bude mít v rámci možností dostatečný výkon a zároveň určitou výbavu, která by mi čas strávený v autě maximálně ulehčovala. Zkrátím to – nakonec mi po zvážení všech pro a proti říkalo „pane“ Mitsubishi Spacestar 1.6 a do teď nelituji.

Exteriér – jedná se o jedno z prvních malých MPV a očividně je forma podřízena funkci, ale i tak by se dalo mluvit o mírně nadčasovém designu. Lak je kvalitní a nikde se zatím neobjevila koroze. Exteriér se dá, stejně jako celé auto, popsat slovy - nenadchne ani neurazí. Každopádně to moje prošlo faceliftem, navíc v kombinaci se stříbrnou metalízou a litými koly nevypadá až tak špatně. Jako bonus je to, že jich po našich silnicích nejezdí mnoho.

Interiér – pokud jste někdy vlastnili auto z Japonska, jehož původ sahá do minulého století, budete vědět o čem mluvím. Uvnitř auta dominuje černá barva, spolu s tvrdými plasty, takže o nějaké útulnosti není řeč. Na druhou stranu je interiér bytelně sestavený, ani po čtvrt miliónu kilometrů nikde nic nepovrzává a nejsou vidět žádné škrábance. Ergonomie ovládacích prvků je opět typicky japonská - některé funkce se zkrátka ovládají jinak, než v autech z Evropy, ale jde o zvyk. Velkým plusem je prostornost. Díky relativně dlouhému rozvoru v poměru k délce auta a jeho vyšší stavbě, je uvnitř opravdu hodně místa jak v podélném, tak příčném směru (samozřejmě v rámci třídy). Já se svoji výškou mám sedačku posunutou „nadoraz“ dozadu a i v tomto případě za mnou zbývá více místa, než například v Octavii. Kufr je pouze průměrný, ale jeho velikost lze měnit díky posunovací zadní lavici. Jediné k čemu mám výtky, jsou sedačky. Ty přední by mohly mít delší sedáky a lepší boční vedení, u těch zadních je problém při jejich sklápění. Sice jsou dělená, ale pokud je potřebujete sklopit vcelku, musíte nejdřív vysunout sedáky, poté sundat opěrky hlavy a nakonec sklopit opěradla. Výsledkem je větší ložná plocha, jejíž podlaha ale není úplně rovná. Ne že by mi to vadilo extrémně, ale už to někdo jiný vymyslel lépe. Uvnitř je relativně ticho, s narůstající rychlostí spíš než motor slyšíte hluk od pneumatik a předních zrcátek.

Vlastníte vůz značky Mitsubishi? Podělte se zde s ostatními o své dojmy a zkušenosti.

Výbava – ABS, přední a boční airbagy, elektrická přední okna, manuální klimatizace, rádio s CD přehrávačem, palubní počítač. Dnes už standardní prvky výbavy, dřív to ale u aut nižších tříd nebývalo. Volant je stavitelný pouze výškově, na kvalitě zvuku rádia je poznat, že není z nejdražších a to co mi na autě vadí úplně nejvíc, jsou přední světla. Jejich svit je za normálních podmínek podprůměrný, ale díky jejich malé ploše se v zimním období „zanesou“ a pak už je sotva dostatečný. Často se mi stává, že musím zastavit a vystoupit ven na mráz, abych je očistil a vůbec něco viděl.

Motor – jedná se o atmosférickou, čtyřválcovou „jednašestku“ – 72 kW/5 000 ot.min. Spolu s poměrně vysokou hmotností to není žádný divočák, ale díky krátkému zpřevodování jde rychle do otáček a má solidní průběh výkonu. Pokud nechcete, brzdou provozu nebudete. Průměrná spotřeba (50% okresky, 30% město, 20% dálnice) je 7,2 litrů. Nejvyšší rychlost kterou jsem jel, je tachometrových 175 km/h, ale v tomto případě vám auto dává znatelně vědět, že se mu to nelíbí.

Řízení – nejprve si musíte zvyknout na výšku ve které sedíte, která není zrovna malá. Výhodou je o trošku lepší přehled dění na silnici, než v „normálních“ autech. Další věcí, která s tím souvisí, je sklon volantu. Jeho pozici bych popsal jako na půl cesty mezi osobním autem a autobusem :) Opět, je to o zvyku. Každopádně když se usadíte a rozjedete, nečekejte v něm nějakou odezvu, protože o dění na silnici jste téměř dokonale izolováni. O tom co se děje pod předními koly se dozvíte pomocí zraku a sluchu a ne citem ve volantu. Neberu to jako problém, protože auto bylo konstruováno k jiným účelům. Ať tak či onak, je řízení alespoň přesné. Brzdy také postrádají jakýkoliv cit, dalo by se to popsat tak, že jejich funkce je omezena na dvě možnosti – nic/obličej na předním skle.

Řazení – řídil jsem už několik japonských aut a právě řazení patřilo u nich k tomu nejlepšímu co nabízela, proto mi nebylo jasné, proč není u mého auta alespoň průměrné – dráhy jsou poměrně dlouhé, rychlosti nezapadají úplně přesně a postupem času mi šla špatně zařadit zpátečka (každých cca 100 000 km musím jet na opravu). Vysvětlením mi bylo to, že auto sice původem je z Japonska, ale vyrábělo se v Nizozemí a některé díly, jako tento, nebo přední nápravu má od Renaultu. Krátké zpřevodování je příčinou toho, že při jízdě na dálnici auto „žere“ – ve 120 km/h točí cca 3500 otáček

Jízdní vlastnosti – jak jsem již psal, auto není žádný závodník, pokud to budete akceptovat, budete spokojeni. V zatáčkách se docela dost naklání, ale dřív než ztratí přilnavost, se u vás dostaví pud sebezáchovy. Pokud už k tomu dojde a auto se „utrhne“ následuje předvídatelná neotáčivost, která je následovaná překvapivou přetáčivostí, je třeba na to brát zřetel. Jinak jsou docela cítit přejezdy příčných nerovností a auto je citlivé na boční vítr.

Závady – podotýkám že k autu se celou dobu chovám slušně, ať už bylo služební, nebo poté, co jsem ho po čtyřech letech (220 000 km) odkoupil do soukromého vlastnictví. Byl dodržován pravidelný servis, před odkupem se měnily spotřební věci jako rozvody, brzdy, tlumiče atd. Kromě výše uvedených problémů s převodovkou (korunová položka, vyřešení za cca 5 minut) bylo jediným „neplánovaným“ problémem to, že mi odešel homokinetický kloub na přední nápravě. Což ale vzhledem k dosavadnímu nájezdu a stavu našich silnic beru víceméně jako samozřejmost. Jinak mě občas pozlobí palubní počítač – po natankováni místo dojezdu skutečného dojezdu km ukazuje 0, i když je nádrž plná a také sem tam pozlobí osvětlení interiéru – při otevírání dveří u spolujezdce, se nerozsvítí. Jednak jsem líný to řešit a jednak se to v obou případech stává jen občas a po většinu času to funguje normálně, takže to nechávám být. A to je opravdu vše. Jediné co dělám je to, že do auta liju benzín a jezdím, takže po této stránce jsem maximálně spokojený a nedám na „Myšáka“ dopustit. I když jsem byl několikrát rozhodnutý ho prodat, tak vyzkouším, kolik relativně moderní auto dokáže najet kilometrů při únosných finančních nákladech. Podle slov mého mechanika, by půl miliónu kilometrů nemusel být problém.

Co říct na závěr? Jako služební kočár tohle nebude ta pravá volba, ale pokud hledáte jednoduché a docela prostorné auto, jehož hlavním úkolem bude jízda na krátké vzdálenosti, třeba po hypermarketech, nebo vození dětí do školy a nechcete dávat moc peněz za pořízení a údržbu, mohu vám Spacestara z vlastní zkušenosti určitě doporučit.