Ford Mondeo Kombi 2.2 TDCi: Univerzální voják

S odchodem dodnes oblíbené Sierry do automobilového důchodu v roce 1993 odešla i jedna dlouhá úspěšná éra automobilky s modrým oválem. Globální Mondeo s řadou konstrukčních novinek (alespoň na poměry značky) si muselo svoje místo na slunci začít budovat pěkně od píky. První i druhá generace sklidili zasloužený úspěch, ten pravý kvalitativní pokrok ale přišel až se třetí evolucí z roku 2000. Výrobce dal novému typu do vínku bytelnou konstrukci i kvalitní zpracování a konečně také řadu vyspělých turbodieselových motorů TDCi. Aktuální provedení je ve výrobě třetím rokem, takže ještě před avizovaným faceliftem přišel čas na podnětné svezení se silným naftovým kombíkem.

Vzhled: podzim života v nedohlednu
Nadčasová tvář Mondea v duchu kinetického designu je u kombíku snad ještě víc přívětivá a elegantní než u liftbacku. Ač velký svými rozměry, působí stejšn díky množství oblin a výdutí dokonale kompaktním dojmem. Zajímavostí zkoušeného špičkového provedení Titanium bylo chromované mřížoví přídě, narozdíl třeba od Volva oko potěšilo, že krabička adaptivního tempomatu není pod maskou při zběžném pohledu skoro vidět. Z boku také nejlépe vynikne snaha konstruktérů o co nejlepší využití půdorysu auta ve jménu vnitřního prostoru, což je patrné především na hodně krátké kapotě. U leckterých kombíků následuje po uchlácholení estéta elegancí boků i přídě až nepříjemné procitnutí při pohledu na praktické pozadí. Ne tak u zadku Mondea, který za zbytkem auta v přitažlivosti nezaostává, víko zavazadlového prostoru si přitom svými rozměry uchovává příkladné možnosti pro nakládání rozměrnějších předmětů.

Interiér: jako doma
Pojetí vnitřního prostoru Mondea symbolizuje postavení celé automobilky na světových trzích. Není to přirozeně úplně luxusní značka, velkou porcí výbavy nejlepší výbavy Titanium se ale všem „smrtelníkům“ snaží dát najevo, že s tímhle autem rozhodně nepřijdou zkrátka a docela se mu to daří. Bezklíčové odemykání i startování vás oprostí od hledání klíčků po všech kapsách, prostě jen stačí, že tam někde jsou. Oproti většině konkurence se ve Fordu i v nejnižší poloze sedadla sedí docela vysoko, zvykání na tuhle charakteristiku nám na oplátku zpříjemňovalo takřka ideální tvarování sedadel potažených kombinací černé kůže (na okrajích) a Alcantary (uprostřed), trochu chyběla jen možnost prodloužení sedáku. Bohatá výbava čítala řadu zdánlivých zbytečností jakou je odmrazování trysek ostřikovače – v zimě jako když najdete. Býval bych ocenil tlustší věnec multifunkčního volantu, který je alespoň bohatě vypolstrovaný. Pozornost řidiče přitahují dva velké displeje. První z nich, zobrazující funkce navigace, hutně hrající audisoustavy Sony a topení, najdete uprostřed masivního středového panelu z ne úplně hodnotně působícího plastu, druhý, také docela velký je hluboko zanořený mezi tachometrem a otáčkoměrem. Jeho grafika není špatná, proklikávání se nekonečnými menu při potřebě změnit nastavení některých systémů auta je ale poněkud zdlouhavé. Prostorem na zadních sedadlech se Fordův velký kombík řadí k lepšímu průměru své třídy a pokud zrovna neslouží jako služební vůz nějakému basketbalovém oddílu, není důvod ke stížnostem v žádném směru. Přestože rodinné Mondeo vyhlíží zvenku elegantním dojmem a nelze mu upřít ani jistý sportovní švih, není to narozdíl od řady konkurentů v žádném případě na úkor velikosti zavazadelníku. Jeho snadno přístupných 542 litrů se spolu s Toyotou Avensis Wagon řadí za těžko překonatelného Superba combi (633 litrů). Sklopení sedadel do roviny pak přinese expanzi až na 1733 litrů.

(+) dobrá ergonomie i zpracování
(+) velký a praktický zavazadelník
(-) méně přehledné menu informačního systému
(-) levněji působící středový panel

Motor: charakterní vzorňák
Fordovy dieselové motory prodělaly za posledních dvacet let bouřlivý vývoj, který je posunul od lenivých atmosferických osmnáctistovek, dva trojek či nespolehlivou jedna osmičku turbo až k dnešním sofistikovaným common-railům řady Duratorq TDCi, které měly premiéru v třetí generaci Mondea. Pod kapotou testovaného auta pracoval nejsilnější vznětový agregát, jaký si do Mondea můžete pořídit a sice čtyřválec o zdvihovém objemu 2,2 litru a 129 kW výkonu. Jedná se o loňskou novinku pocházející ze stejného „vrhu“ jako slabší jednotky ve složení 1.8 TDCi (100 nebo 125 k) a 2.0 TDCi (115 nebo 140 k). Masivní točivý moment čítá poctivých 400 N.m., které energicky vyplňují pásmo mezi 1.750 – 2.750 otáčkami. Hluková izolace motoru je na velmi slušné úrovni a není rozdílu v tom, zda se motor probouzí po dlouhém spánku v desetistupňovém mrazu nebo po deseti minutách odstávky při jízdě na dovolenou. Po vibracích ani památky a také zvenku se ze strojovny line jen kultivované pochrochtávání. Obstojná byla spotřeba nafty, která v kombinaci vykazovala okolo sedmi litrů na sto, ve městě se vyšplhala k devítce. Mimo husté aglomerace se naopak bez větších problémů vejdete do šesti a tisícikilometrový dojezd není žádnou chimérou. Příjemně mě překvapila pružnost motoru už od nejnižších otáček, kde TDCi nemá tendence „chcípat“ jako mnozí konkurenti nýbrž se po krátkém rozdýchání ochotně rozbíhá do otáček. Relativně diskutabilní by mohl být snad jen patrný náznak turboefektu okolo 2.000 otáček, s dobrým zátahem můžete počítat asi do 4.000. Funkce overboost aktivovaná prošlápnutím plynu až na podlahu nadopuje ke standardní porci točivého momentu dalších 20 Newtonmetrů navíc. Víceméně bez výhrad byla manuální šestistupňová převodovka, která byla navzdory delším drahám obdivuhodně přesná a dobře zpřevodovaná.

(+) výkon a pružnost v celém otáčkovém spektru
(+) ideální zpřevodování
(+) kultivovanost

Jízda: rychle a jistě
Nošením dříví do lesa by bylo omílání mnohokrát stvrzené pravdy, že „forďácké“podvozky patří momentálně k tomu nejlepšímu, co si můžete koupit. Také velké kombi, ač skoro o dva metráky těžší než základní benzínová motorizace, nevykazovalo na silnici ani nejmenší známky nejistoty. Směrová stabilita v táhlých obloucích byla příkladná a problémy mu nedělaly ani prudší změny směru, tedy alespoň při dvojčlenném obsazení bez nákladu. Fyzikální hranice přilnavosti leží opravdu vysoko, a pakliže se jí přeci jen podaří docílit, začne se Fordka předvídatelně sunout předními koly ven ze zatáčky, při větší zátěži pak celým bokem. Přestože byl testovaný vůz osazen nízkými širokými pneumatikami rozměru 275/45 R17, zaznamenal jsem občas při snaze o razantní výjezd ze zatáčky jisté potíže s přenosem velkého točivého momentu na vozovku, což spolehlivě signalizovala zběsile blikající kontrolka stabilizace. Navzdory obutým sedmnáctkám se Mondeo statečně vyrovnávalo s nástrahami českých silnic po těžké zimě a komfort posádky nebyl nijak dramaticky ohrožen a ni na vyloženě mizerných cestách. Elektrické posilovače mi pro svůj nepřirozený charakter k srdci nikdy dvakrát nepřirostly, u Forda se ale jistého úspěchu přeci jen dosáhnout podařilo. Živá zpětná vazba i tuhost ve volantu přebíjejí negativa spíše delšího převodu řízení a směrová stabilita tak není ohrožena ani v hodně vysokých rychlostech.

(+) výborný kompromis mezi tuhostí a komfortem odpružení
(+) velmi dobrá stabilita za všech okolností
(-) horší trakce při razantní akceleraci

Závěr: stále na výsluní
Ford Mondeo s nejsilnějším dieselem a nejlepší výbavou nenabídl žádná negativní překvapení a s bohorovným klidem předložil řadu pádných argumentů, proč o něm i nadále hovořit jako o přirozeném lídrovi svojí kategorie. O tom koneckonců svědčí i neutuchající zájem zákazníků rekrutujích se ze širokého spektra trhu. Velký kombík poslouží stejně dobře jako dopravní prostředek pro klidné kolíbání se krajinou cestou k babičce, reprezentativní firemní kočár nebo (a to především) jako výkonný expres pro pohodlné přesuny na dlouhé vzdálenosti. Základních 802.990,- Kč za testovanou verzi není málo, při vědomí nabízené kvality ale nejde ani v nejmenším o cifru zbytečně nadhodnocenou.