Volvo V60 D3 R-Design - jezdí stejně dobře, jako vypadá?

Slavomír Stýblo - 22. 09. 2011
+ 10
Během nedávné finanční krize se nám americký gigant Ford rozhoupal natolik, že začal přes palubu házet jednotlivé značky se snahou odhodit přebytečnou zátěž a zachránit mateřskou značku. Volvo tak vypadlo z obřího koncernu a nevypadalo to s ním nijak růžově. Naštěstí ve Švédsku pochopili, že nejlépe se krize překoná prací a jali se omlazovat nabídku, takže dnes můžeme obdivovat nové modely S60 a V60. Právě kombi V60 jsme dostali k testu i my a můžem zhodnotit, jak Volvo s nově nabytou svobodou naložilo.

Exteriér: Sportovní šmrnc
Vzhled prodává, to víme všichni. Není tedy divu, že nová V60 vsadila na moderní tvary a nyní letí sportovní styl. Tohle je zřejmě špatná správa pro pravověrné „Volvisty“, kteří milovali obrovské a prostorné krabice. Jenže co naplat, těch pravověrných bylo jednoduše málo na to, aby udrželi malou automobilku nad vodou a je čas začít se podbízet. Z drsného seveřana je rázem italský metrosexuál.
I když jsem měl původní Volva rád, musím uznat, že to nové šedesátce sluší. Auto má šmrnc, proporce jsou vyvážené a doplňky vkusné. I přesto, že Volvo hraje na notu všude propagované dynamiky, šlo svojí vlastní cestou a nikoho nekopíruje. Je to stále skandinávský design. Bohužel snahu o maximální eleganci poněkud odskákal vnitřní prostor. Například zadní převis je kratší než přední, což poněkud limituje zavazadlový prostor.

Interiér: Škola Švédského designu
Jestliže exteriér se dá u Volva považovat za revoluční, tak v interiéru jde jen o evoluci, ale v tom nejlepším smyslu. To, co fungovalo v minulé generaci S60/V70, je dotaženo dál. Dnešní přetechnizovaná auta jsou plná ovladačů, před kterými jako by nebylo úniku a tady nic! Před volantem dva kruhové budíky, pod volantem dvě páčky. Dobře, na volantu nějaké ovladače najdete. Uprostřed přístrojové desky jeden diplej.
Jenže chyba lávky, je zde vše potřebné a ještě kupa věcí, která konkurecni chybí. Designéři Volva jen poněkud uklidili a interiér je stylisticky nesmírně čistý. Stačí vozidlo oživit klíčem vloženým do přístrojové desky a vidíte, že středy těch klasicky vyhlížejících budíků jsou vyplněné kruhovými dipleji s informacemi z palubního počítače. Středový diplej ožije vkusnou a propracovanou grafikou a prostor vyplní hudba z kvalitní audioaparatury.
Komu se stýská po „čudlíkách“, ten nechť očima spočne na středové konzoli, kde se všechna ta mačkátka shlukla. Nastavujete zde vše, co se týká rádia, klimatizace, navigace či komunikace (hads free, připojení...). Ale pod tlačítkem „My Car“ zde najdete také nastavení bezpečnostních prvků, osvětlení, jízdních režimů atd. Pokud nad ovládáním budete chvilku dumat, objevíte jeho logiku a napodruhé nebudete mít problém, navíc potěší veškeré menu v češtině. Přístrojová deska, stejně tak jako výplně dveří testovaného vozu byly vyrobeny z kvalitního měkčeného plastu. Pozornost na sebe poutá tenounká středová konzola, mírně natočená k řidiči, za kterou je volný prostor, který je bohužel poněkud samoúčelný a bez využití.
Pohodlná sedadla byla čalouněna kombinací černé odolné látky a bílé kůže. Vpředu je místa ve všech směrech dostatek. Sportovní styl se projevuje v posazu, kdy sedáky jsou na dnešní dobu položeny poměrně nízko. Ani vzadu cestující netrpí nedostatkem prostoru, i když nahoru ubíhající spodní hrana oken zmenšuje prosklenou plochu, což opticky prostor zmenšuje. Naopak svažující se střecha může dělat problémy čahounům, ale se 180cm jsem měl stále nad hlavou dost prostoru. Pokud jsem se posadil „za sebe“ měl jsem stále dostatek místa pro kolena i když mám rád sedadlo řidiče posunuté hodně vzad. Jediným omezením byl nedostatek místa pro chodidla, což je daň za nízké přední sedáky. ¨
Cestující vpředu i vzadu mají své držáky na nápoje i odkládací prosotry ve dveřích a mezi sedadly (zadní ve výklopné loketní opěrce). Také výdechy klimatizace vedou i do B sloupků za účelem větrání v zadní části vozu.
Zavazadlový prostor o objemu 430 litrů nepředstavuje zázrak prostornosti, především kvůli délce omezené krátkým zadním převisem. Také nákladová hrana je poměrně vysoko. Naopak využitelnost kufru je skvělá díky nekomplikovanému tvaru. Pod podlahou kufru se nachází spodní patro, kam se dají složit méně objemné veci a ještě o patro níž najdete sadu pro opravu pneumatiky, hever a základní nářadí. Rezerva bohužel chybí, takže je třeba odhalit defekt dříve, než je pneumatika totálně zničená.
Opěradlo zadních sedadel je trojdílné. Pokud složíte všechna opěradla do roviny, můžete využí až po strop celých 1241 litrů objemu. Dokonalost je v detailech a tady potěší kazety připevněné k zadní stěne zadních opěradel, které obsahují bezpečností sítě. Ty vztyčíte ke stropu a zabránítě tak nákladu v putování vpřed do prostoru pro posádku. ¨

(+) elegantní vzhled (-) menší kufr
(+) kvalitní zpracování (-) absence rezervy
(+) pohodlná sedadla

(-) nízký prostor pro chodidla pod předními sedadly

 
(+) promyšlené detaily 

Menší brácha
Testovaný vůz byl vybaven novou pohonnou jednotkou D3 o objemu 2l, která představuje střed nabídky vznětových motorů mezi nejslabší jedna-šestkou a špičkovým D5 o objemu 2,4l. Když si podrobně přečtete technické údaje, tak snadno pochopíte, že o úplnou novinku nejde. Jedná se totiž o úmyslně oslabenou „dé pětku“, ze které motor přímo vznikl zkrácením zdvihu. Kdo motorům rozumí, bude kroutit nevěřícně hlavou nad dvěma fakty. U dieselového, přeplňovaného motoru překvapí podčtvercová koncepce se zdvihem pouhých 77mm při vrtání 81mm, ale také pět válců v motoru, kde konkurence nasazuje výhradně čtyřválce. Ani jedno není výhodné z hlediska účinnosti a proto nepřekvapí, že je výkonnější D5 papírově úspornější. Je také zvláštní, že krátkozdvihový motor dosahuje maximálního výkonu 120kW již při otáčkách 3500 1/min, když dlouhozdvihový bratříček má výkonové maximum 158kW až při 4000 1/min. Naproti tomu maximální kroutící moment 400Nm příliš neztrácí na 420Nm u D5. Volvo zkrátka levně vyvinulo derivát osvědčeného motoru a rázem má dvoulitrový turbodiesel, který by jinak musel nakupovat. D3 se liší také vstřikovači nebo jedním turbodmychadlem oproti dvoustupňovému přeplňování vrcholné verze.
I když papírově působí D3 jako „výškrabek“, pravda je taková, že i ořezaná verze pětiválce je pořád kvalitní pohonnou jednotkou a museli by jste jít světa lán, aby jste našli konkurenční dvoulitr, který by se projevem „Dé trojce“ rovnal. Pětiválec je lépe vyvážen než čtyřválec a také výkonově je na tom D3 v dvoulitrové konkurenci skvěle. Rozhodující slovo tak bude mít nejspíše peněženka, motor D5 je totiž na pořízení zhruba o sto tisíc korun dražší.
Zbytečné my přišlo poněkud agresivní nastavení plynového pedálu. Jako by inženýři Volva chtěli zakrýt nižší výkon oproti D5, při rychlejším pohybu pravé nohy motor reaguje poněkud afektovaně, ale při dalším sešlápnutí pedálu už se nic výrazného neděje. Druhá polovina zdvihu akcelerátoru tak spíše slouží pro kick-down funkci automatické převodovky. Pokud si na to však zvyknete, oceníte na turbodiesel velice kultivovaný běh s dostatkem síly v celém spektru otáček.

Převodovka: Váhavý automat
Motor v námi testovaném voze spolupracoval se šestistupňovým automatem. Jde o klasickou planetovou převodovku s hydrodynamickým měničem. Převodovka řadí velice komfortně a plavně. Při běžné jízdě ji není absolutně co vytknout. Pokud však potřebujete rychle reagovat na provozní situaci, budete na převodovku čekat. Ta má totiž snahu držet dlouho vyšší rychlostní stupně a otálí s podřazováním, což zdržuje při následné akceleraci. Poněkud si můžete pomoci prudkým sešlápnutím plynu, ale pak musíte hned ubrat, pokud chcete jen podřadit a nikoliv dramaticky mizet v dáli. Automat ve spojení s motorem D3 neumožňuje navolení sportovního režimu a jedinou možností je přesunutí páky voliče vpravo do manuálního režimu. Ovšem jako u mnoha jiných automatů i zde je vše hlavou dolů a podřazujete pohybem voliče směrem vzad, na což se těžko zvyká. U modelu, který má ambice být špičkou technického vývoje překvapuje absence pádel pod volantem, které by umožňovali vnutit převodovce svou vůli.
Pohonná jednotka jako celek bohužel příliš nezáří na poli spotřeby. Například ve městě si nestydí říct o více než 9 litrů nafty na 100km. Na dálnici při předpisové stotřicítce motor polyká 6 až 6,5l/100km. Pokud jedete po okreskách ekonomicky, s využitím tempomatu, dostanete se na 6l/100km, ale při svižné jízdě spotřeba hravě překoná osmilitrovou hranici. Celková spotřeba za celý test dosáhla 7,2l/100km.

(+) tichý chod(-) spotřeba
(+) točivý moment(-) rychlost podřazování
(+) hladké řazení 


Podvozek: Sportování se nekoná
Volvo se v propagačních letácích chlubí agilitou V60 v zatáčkách. Námi testovaný vůz s paketem R-Design má navíc ve výbavě sportovně laděný podvozek, takže jsem neváhal a vytáhl sportovně se tvářící kombi na motorkáři opěvovanou okresku mezi Mělníkem a Českou Lípou. Vozidlo má slušný zátah a přesně působící, bohatě dimenzované brzdy. Ovšem podvozek se vzpěrami McPherson vpředu a víceprvkovou nápravou vzadu, mě o sportovním talentu příliš nepřesvědčil. Pokud brzdíte do zatáčky, auto občas laškovně pohodí zádí, aby předvedlo svou hravost, ale pak si přeci jen vzpomene na svůj původ a žádné divočení se nekoná. Řízení bez zpětné vazby k nějakým hrátkám na mezi adheze příliš nesvádí a onen neklid zadní nápravy působí spíš rozpačitě. Jakmile v zatáčce přidáte plyn, záď se uklidní a auto sebejistě vystřihne oblouk, ovšem ten moment, kdy přesně síla motoru zatáhne a setrvačná síla přitíží zadní kola, ten nemáte příliš ve své moci. Rozhoduje o něm jednak určitá prodleva turba, ale především výše zmiňovaná automatická převodovka.
Auto je rychlé v přímce i dlouhých zatáčkách projížděných pod plynem, ovšem jakmile se silnice kroutí za roh a chcete přesně přecházet mezi brzděním a akcelerací a současně zatáčet, auto prozradí, že až takovým sportovcem není. Navíc tvrdý podvozek na našich rozbitých silnicích občas trpí a vy s ním. Nejvíce problémů mu dělá současné najetí oběma předními koly na příčnou nerovnost.
Potěšení z jízdy se tu dostavuje, nikoliv však z efektně projetých vlásenek, ale z klidu a nenásilnosti s jakým překonáváte vzdálenosti. Volvo navíc nabízí malý výlet do blízké budoucnosti, je totiž vybaveno několika vyspělými elektronickými pomocníky. V přední masce zabudovaný radar umožňuje funkci adaptabilního tempomatu, který automaticky hlídá rozestup od vozidla před vámi. A systém funguje až překvapivě dobře. Na dálnici nebo větší okresce se nemusíte dlouhé kilometry vůbec dotknout brzdy nebo plynu. Vzdálenost od vozidla před vámi si můžete navolit v pěti stupních ovladačem na volantu.

(+) stabilita ve vysokých rychlostech(-) nekomunikativní řízení
(+) brzdy

(-) ve verzi R-Design příliš tvrdý podvozek

 
(+) adaptabilní tempomat 

Bezpečnost: Opět na špici
Ale naše V60 byla vybavena dalšími systémy, které vlastně zastupují strážné anděly. Čidla pod vnějšími zpětnými zrcátky hlídají mrtvé úhly vedle vozu a přítomnost vozidla signalizují světelnou diodou. Dále jsou zde čidla hlídající jízdu v jízdním pruhu (když míříte mimo vozovku, upozorní vás zvukový signál). Systém „City Safety“ využívá laserová čidla umístěné pod horním rámem čelního skla a pomáhá zabránit nebo zmírnit následky nárazu do auta před vámi, pohybujete-li se rychlostí do 30-ti km/h. O blízkosti vozidla jste informováni pásem diod, jejichž světlo se promítá na přední sklo, a pokud nereagujete na blížící-se nebezpečí, aktivují se brzdy. Unikátem je schopnost rozeznat chodce, i tento ochránce, v případě že nereagujete, aktivuje brzdový systém. Před drobnými šrámy při couvání vás ochrání kamera mířící vzad s jasným obrazem promítaným na středový diplej (kameru je možno aktivovat i při jízdě vpřed a sledovat situaci za vozem). Samozřejmostí je kontrola trakce a stabilizace DSTC.
Pokud přeci jen dojde na nejhorší, je zde komplexní systém pasivní bezpečnosti s dvoufázovými airbagy řidiče a spolujezdce, systémem ochrany proti bočnímu nárazu, hlavovými airbagy podél bočních oken, technologií WHIPS (ochrana před poraněním krční páteře při nárazu zezadu) a systémem ROPS chránícím v případě převrácení vozu. Pět hvězdiček v testu NCAP je pro Volvo samozřejmostí.

Závěr: Rozhodují emoce
Vzhled vozu prozrazuje určitou orientaci Volva na mladší klientelu. Podvozek sice úplně nepotvrzuje sportovní ambice, ale pokud Volvo pojmete spíše jako dálniční rychlík, nebudete zklamáni. Volvo je stále především bezpečným vozem a jeho podpůrné systémy jsou jasným předobrazem vývoje v nadcházejících letech. Pokud trávíte v autě hodně času a vaše zdraví vám není lhostejné, pak je Volvo možná tou nejlepší volbou. V60 je opět robusní a dobře zpracované auto. I když přichází z chladného severu, dokáže probouzet emoce a to se v dnešním světě, plného nudné automobilové konfekce, cení.

Tagy