První řidičky musely mít odvahu vzepřít se konvencím, říká historička Žáková

Michaela Žáková z Historického ústavu Akademie věd je první badatelkou, která se věnuje počátkům dámského automobilismu v Evropě. Pro knihu České století motorismu napsala kapitolu Elegance za volantem? Fenomén dámské automobilové módy na počátku 20. století a loni jí v nakladatelství Národní technické muzeum vyšla publikace První ženy za volantem. Nejen pro množství dobových fotografií a příběhů inspirativních dam knížka rozhodně stojí za přečtení. Dozvíme se v ní, že i když porvní řidičky neměly na růžích ustláno, hrály v rozšíření a oblibě automobilismu nezanedbatelnou roli.

Jak se mohla žena na konci devatenáctého století ocitnout za volantem?
Dělo se tak nejčastěji prostřednictvím mužů. Typicky šlo o dceru nebo manželku muže, který se zajímal o automobilismus a byl nadšeným řidičem. A samozřejmě to většinou byly ženy z vyšších společenských vrstev.

Auto si tehdy asi mohl dovolit málokdo.
Byla to velmi drahá záležitost, a to jak pořízení, tak potom provoz. Auto se prodávalo za cenu lepšího rodinného domu.

Byly už v té době ženy, které samy auto vlastnily?Určitě ano. Často ale nedokážeme říct, jestli ho také osobně řídily. I když je třeba žena zapsána jako majitelka nebo kupující vozu, mohla mít řidiče, takže autem cestovala, ale sama ho neřídila. O počtech aktivních řidiček vypovídají spíš takzvané vůdčí listy čili řidičská oprávnění vystavená na konkrétní jména.

Jak mohla žena takové oprávnění získat?
Musela splnit řidičskou zkoušku, která vypadala velice podobně jako dnes. Skládala se tedy z teoretické části a praktické jízdy před komisí.

Existovaly už tehdy autoškoly, nebo bylo vzdělávání v tomto ohledu pouze individuální?
Možností bylo několik, ale absolvování autoškoly nebylo podmínkou účasti na provozu, tou byla pouze zkouška. Takže se stávalo, že ženu naučil řídit někdo z rodiny a pak šla rovnou k přezkoušení. Mohla si také zaplatit soukromého instruktora. Existovaly ale i veřejné autoškoly. Ty první vznikaly při firmách, které auta vyráběly, například Laurin a Klement měl svou autoškolu. V zájmu prodeje bylo, aby si zákazník mohl auto vyzkoušet.

Bylo vůbec auto ve svých počátcích primárně dopravním prostředkem? Neplnilo spíše funkci volnočasové aktivity, tedy vlastně zábavy?Auto samozřejmě sloužilo jako dopravní prostředek, ale ta druhá složka byla asi ještě důležitější. Praktické využití, například za účelem úspory času nebo nákupů, se v této době taky objevuje, ale v menší míře než dnes.

Jak byly první ženy za volantem přijímány společností?
Automobilismus byl ve svých počátcích celkově kontroverzní záležitost. Předně šlo o něco neznámého, zde si auta prošla podobným příběhem jako železnice. Problém s nimi mělo venkovské obyvatelstvo, protože automobil byl hlučný, vířil prach a občas třeba na cestě přejel slepici. První automobilisté se tedy museli potýkat s tím, že po nich lidé házeli kamení nebo jim záměrně špatně ukazovali cestu. O to větší kontroverze samozřejmě budila skutečnost, že se za volantem nacházela žena. Všeobecně rozšířený názor zněl, že žena se za volant vozu nehodí. Třeba proto, že nemá fyzické předpoklady, aby ho dokázala ovládat. Ozývaly se protesty třeba z lékařského prostředí, že je jízdou a otřesy ohroženo ženské reprodukční zdraví. Tvrdilo se ale i to, že žena nemá k řízení předpoklady psychické.

Co si pod tím představit?
Třeba názor, že žena není schopna se rozhodovat pod tlakem, dostatečně se koncentrovat a podobně. Byl to ale názor části společnosti, nikoliv všech. Samozřejmě existovala i spousta mužů, kteří ženy v řízení auta podporovali.

U části lidí předsudek přetrvává dodnes, zároveň se ale mnohdy tvrdí, že ženy jsou bezpečnější řidičky. Objevil se i tento názor už v počátcích automobilismu?
Kupodivu objevil. Razila ho například známá automobilová závodnice Dorothy Levittová, Britka a autorka příručky pro začínající motoristky. Právě ve své příručce tvrdila, že ženy jezdí bezpečněji, pochopitelně to však neměla podloženo žádnými výzkumy.

Vzhledem k tomu, že auta vypadala výrazně jinak než dnes - byla otevřená a ovládat je chtělo dost síly - jaká byla typická výbava a výstroj ženy řidičky?
Určitě potřebovala nářadí pro opravy defektů, které se vyskytovaly běžně, mnohem častěji než dnes. A určitě taky speciální oblečení, přesně z toho důvodu, že karoserie byly otevřené a taky cesty nebyly asfaltové jako dnes, ale velice prašné. Ženy tedy nosily typický - objemný a trochu nevzhledný - plášť proti prachu. Šily se speciální obleky, nejčastěji kožené a různě impregnované, aby bylo možné přečkat cestu, i když se náhle zhorší počasí.

Jezdilo se tedy i v zimě?
Jezdilo. K ochraně se používaly speciální kožichy, třeba z tulení srsti.

Ve vaší knize jsem narazila i na fotky automobilistů ve speciálních maskách, mimochodem dost děsivých.
I obličej bylo potřeba účelně chránit. Běžně se používaly automobilistické brýle, ale dost trpěla i pokožka, hlavně když pršelo či foukal vítr. Masky tedy nosily nejen ženy, ale i muži. Svou podobou však jednak budily hrůzu a také byly vodou na mlýn kritiků, kteří tvrdili, že žena za volantem ztrácí své ženské půvaby.

V roce 1912 bylo údajně ve Vídni pětadvacet registrovaných řidiček a jeden časopis s nimi chtěl udělat reportáže a rozhovory. U části z nich však narazil na neochotu o celé věci hovořit. Znamená to, že se ženy za své zapojení do automobilismu styděly?
Je to přesně tak. K obrazu ideální ženy rozhodně nepatřila skutečnost, že si vyjíždí automobilem sama za město. Prezentovat se takto v novinách bylo pro některé řidičky nepřijatelné. Jiné ale naopak své zážitky sdílely, třeba i s cílem motivovat a podpořit další ženy, které měly o řízení zájem.

Jak na tom byla v počtu řidiček Praha?
V Praze byl počet aktivních řidiček určitě nižší než třeba v Německu, Francii nebo Velké Británii. Rozjezd dámského automobilismu tu byl pomalejší, což bylo dáno celkově konzervativnějším prostředím Rakousko-Uherska.

Která jména vám vytanou na mysli, když se řekne pionýrky automobilismu?
Určitě bych zmínila Bertu Benzovou, což byla žena vynálezce automobilu a zároveň první marketérka. Ta se do dějin zapsala vůbec první dálkovou cestou automobilem. Osobně mám ráda příběh Heleny Morariu z prostředí habsburské monarchie, byla to Vídeňačka známá jako “slečna bez šoféra”. Za složení maturity dostala od tatínka vlastní automobil, se kterým se vydávala na vyjížďky po Vídni, posléze se účastnila i Alpské jízdy a dalších automobilových závodů. Z prostředí českých zemí bych zmínila Olgu Procháskovou, což byla vůbec první úředně potvrzená česká automobilistka, která jezdila po Praze v roce 1905.

Vy sama řídíte?
Ano, řídím, ale nepovažuji se za moc dobrou řidičku. Dělala jsem řidičský průkaz na malém městě, v Kadani, odkud pocházím, a po příchodu do Prahy jsem neměla odvahu sednout za volant. Trvalo mi to několik let. Až po narození dcery mě okolnosti donutily sednout za volant. Zjišťuju, že to vůbec není špatné a může to být i zábava. (smích)

Co chystáte dál? Nebudete se v bádání o ženském automobilismu posouvat třeba i k novodobějším dějinám?
Teď jsem automobilismus trochu opustila. Pracovala jsem na něm jako součást týmu projektu České století motorismu, který už skončil. Ale rozhodně ho neukládám na dno šuplíku. Vzhledem k tomu, že o automobilistkách u nás neexistuje prakticky žádná literatura, je tu ještě hodně prostoru.