Proč Ester Geislerová jezdí na elektřinu? Potřebujeme míň hluku a smradu, říká

Mezi ambasadory automobilek je umělkyně Ester Geislerová výjiměčná. Už rok a půl totiž jezdí elektromobilem, a to jak v Praze, tak na chalupu či dokonce na zahraniční dovolené. Ve své Kie e-Soul absolvovala také většinu přednášek Terapie sdílením LIVE, které objíždí s párovým terapeutem Honzou Vojtkem. Na soužití s elektrickým autem si prý zvykla snadno a občasné komplikace bere sportovně. “Každá revoluce s sebou nese těžké začátky,” říká.

Upsat se k používání elektroauta byl váš nápad?

Ano, vycházelo to z mojí potřeby. Elektromobilita mi připadá lákavá a taky je podle mě zodpovědné ji podporovat. Takže jsem oslovila kamaráda, který se věnuje tomuto typu spoluprací, a on mě propojil se značkou KIa.

V té době už jste měla s elektromobilitou nějaké zkušenosti, nebo to byl krok do neznáma?

Co mi paměť slouží, pozorovala jsem elektrovozy v Resortu svatá Kateřina, kam jsem jezdila s maminkou a kde takové vozy jezdí po areálu. Strašně se mi líbilo, jak jsou čisté, tiché, klidné a v souladu s blízkými lesy. Dávalo mi to smysl.

Z jakého auta jste do elektriky přesedla?

Moje první auto byl Saab 93, takže hlasitý motor, spousta sežraného paliva a vůně benzínu. Milovala jsem ho, akorát že strašně rychle stárnul, takže jsem ho nakonec prodala. Pak jsem jezdila třeba ještě Volvem, Renaultem, Mini Cooperem, celkem běžnými vozy. Vlastně si nevzpomínám, jestli jsem někdy dřív jela v byť jen částečně elektrickém autě.

Co bylo největší překvapení, když jste prvně sedla do e-Soulu?

Asi ten klid, zvuk, který není. Měla jsem z něj pocit, že je to autíčko na hraní, takový dětský sen. Na Soulu je skvělé, že hrozně dobře poslouchá, všechno je ladné a intuitivní. Velmi rychle jsem se s ním sžila - podobně jako se Avataři napojují na svoje koně, tak jsme se napojily s Kiou e-Soul. (smích). Vždycky se do ní těším.

Řídíte ráda?

Jízda v autě je pro mě odpočinek. Telefonuju, vyřizuju, poslouchám podcasty, audioknihy, učím se texty, zpívám si. Přejezdy jsou pro mě strašně důležité na vyčištění hlavy. S Kiou se navíc strašně dobře parkuje a já parkování vysloveně miluju. Těžké parkování je pro mě zábava a výzva, docela dost si v tom věřím. A Kia mi to ještě zlehčuje.

Bylo něco, na co jste si musela u elektroauta zvyknout?

Hlavně na to, že nevnímám rychlost. To mě hodně překvapilo a taky to přineslo pár pokut. Člověk si vůbec neuvědomí, jak rychle jede.

Jezdíte i dlouhé trasy?

Zrovna jsem si procházela fotky, protože chystám na sociální sítě post, co všechno jsem zažila s Kiou. A našla jsem video, jak jsme dorazili do Chorvatska. Dojeli jsme tam na čtyři nabití. Trasu nám vymyslel člověk, co má s tímto druhem cestování dost zkušeností, a nabíjeli jsme na stanicích Ionity. Čtyřikrát jsme nabíjeli a přes noc jsme měli cestu za sebou. Pro mě to bylo příjemné v tom, že jsem si vždycky chvilku odpočinula, protože jsem řídila sama.

Jak vypadal váš běžný nabíjecí režim?

Vzhledem k tomu, že bydlíme v Dejvicích v bytě, nemáme žádnou garáž a doma nabíjet nemůžu. Dohledala jsem si, že nejbližší nabíječky jsou v Kauflandu nebo Lidlu, obě půl kilometru daleko. Nabíjení jsme tedy vždycky spojovali s nákupem nebo s běháním.

Celou dobu jste tedy nabíjela z veřejných nabíječek?

Je to tak, a to mám auto rok a půl. Jen na chalupě jsme nabíjeli přes noc z běžné zásuvky. Auto kupodivu vydrží dost dlouho nabité. Dojezd je asi tři sta padesát kilometrů, a když jezdíte jenom po Praze, dobíjíte třeba jednou za čtrnáct dní. Prostě jsme nabíjení vzali do hry. Když si třeba pořídíte psa, taky se bojíte, že na něj nebudete mít dost času. Ale on si sám řekne, kdy chce jít ven a vás aspoň naučí víc odpočívat. Člověk jde ráno na procházku, pak se kvůli psovi třeba vrátí dřív z práce, zkrátka udělá nějaké změny. A s autem je to podobně. Nedávno jsem objevila nabíječku v Holešovicích u bazénu, takže dám auto nabíjet a jdeme si se synem zaplavat. Nebo jsem zaparkovala v obchodním centru Stromovka a šla si zaběhat do Stromovky. Jde to.

Jak trávíte čas nabíjení na delších cestách?

Auto je většinou za za dvacet minut dostatečně dobité. Člověk tedy stihne záchod a kafe, ani ty časáky už si neprolistuje. V noci si můžete chvíli pospat. Nedávno jsme jeli z přednášky v Brně a po velmi náročném dni jsme nabíjeli v jednu ráno u dálnice, to jsem si před další cestou třičtvrtě hodinky zdřímla. Normální auto bych asi natankovala a jela dál, ale nevím, jak by to bylo bezpečné.

Na žádné potíže jste tedy nenarazila?

Problém byl jen občas, když jsme třeba měli Terapii sdílením Live někde daleko a já jsem před přednáškou nestihla najít nabíječku v okolí. Pak jsme v noci po cestě zpátky hledali nabíječku, přijeli jsme k ní, a byla rozbitá. Co se týče infrastruktury, občasné zádrhele jsou sice nepříjemné, ale to je součást věci. Každá revoluce s sebou nese těžké začátky.

Co pro vás bylo hlavním motivem pro ježdění elektroautem? Ekologie?

Spíš takové nasměrování. Nejsem odborník na ekologii, nerozumím jí do důsledku a určitě v ní nejsem stoprocentní. Ale věřím, že něco se dělat musí. Třeba v Amsterodamu, který je velikostně podobný Praze, má elektroauto už víc než padesát procent lidí. U nás jsou to tři procenta a já myslím, že Praha by si taky zasloužila míň smradu a víc ticha. Líbilo by se mi, kdybychom se jako společnost tolik nebáli změn.

Kromě ekologie je ještě něco, co se vám na vašem autě líbí?

Je to možná trochu legrační ale na Kie e-Soul se mi líbí i to, že je zajímavá a lidi po ní koukají. I když nemám ráda genderové stereotypy, připadá mi jako takové hezké dámské elegantní autíčko.

Jste tolerantní řidička?

Nerozčiluju se, když někdo jede pomalu a hledá cestu. Snažím se chápat i druhou stranu. Ve městě mě tyhle věci neznepokojují. Samozřejmě když někdo dělá myšky na dálnici, tak mě to rozzuří.

Jak dlouho máte řidičák?

Teď je to jedenáct let. Dělala jsem ho asi na třikrát, nejdřív před dětmi, pak jsem byla těhotná, pak si autoškolák zlomil ruku, nebyl čas, děti začaly chodit do školky, já jsem se vrátila na AVU… Pořád něco. Takže jsem se k tomu dostala až v sedmadvaceti.

Věříte si za volantem?

Řídím dlouho a ráda, takže myslím, že i slušně. Ráda se svezu rychle - ne nějak výrazně, ale občas ano, když vím, že můžu. Nerada riskuju, nemám ráda mlhy a klouzavé povrchy, to se naopak držím zpátky. Asi to bude i tím, že moje jediná bouračka se odehrála na Strahově v dešti, uklouzlo mi to na dlažebních kostkách. Zatočila jsem, auto neposlechlo a najela jsem do nějaké trafostanice. Naštěstí tam nikdo nebyl. Sice se jenom trochu ohnula kapota, ale člověk si to zapamatuje. Vlastně jsem byla ráda za to, že varování přišlo s takhle mírnou zkušeností.

Z čeho ještě máte na silnici obavy?

Mám přirozený strach z jízdy ostatních řidičů. Příliš mnoho nevinných lidí umřelo, protože jiní byli opilí, bezohlední nebo zbytečně riskovali. Nechápu, že někdo bere jízdu v autě jako formu předvádění se. Říkám si, že by lidi měli na řidičák dělat i psychologické testy. Ale Kia má spoustu bezpečnostních funkcí, sama brzdí, je to taková máma ochranitelka.

Když jsme u těch moderních asistentů, které máte nejradši?

Asi zadní kamery. Ty spoustu věcí zjednoduší. A miluju vyhřívání volantu a sedaček. Obávám se, že jsem se na něm stala závislá.

Co bude dál? Vaše partnerství v Kiou už brzy končí. Máte nějaký plán?

Po Silvestru se s e-Soulem rozloučíme. Vzhledem k tomu, že máme naplánované turné s přednáškami Terapie sdílením Live a Reset na další rok 2023, což je minimálně patnáct měst, budu auto určitě potřebovat. A asi by mělo být elektrické. Chtěla bych držet směr.