Zapomenuté sportovní koncepty Sovětského svazu

Více či méně amatérských konceptů z Ruska by se našla pochopitelně celá řada, ale my jsme se tentokrát zaměřili na čistě sportovní vozy, jejichž ambicí bylo zajistit jejich tvůrcům alespoň kousek pocitů, které měli na Západě majitelé sporťáků značek jako Ferrari, Lamborghini nebo Porsche. Úplně to pochopitelně za daných okolností nebylo možné.

Sovětské sporťáky (celkem je jich pět) jsme seřadili od nejstarších po nejnovější.

Elegantní kupé ze šedesátých let vypadá, jako by vzniklo zkřížením evropské a americké designérské školy. Těžko říct, kde se šestice nadšenců z ruského automobilového institutu NAMI inspirovala, každopádně jejich výsledná práce – pojmenovaná prostě a jednoduše Sport 900 – rozhodně stála za to.

Laminátová karoserie na trubkovém šasi ukrývá velmi skromné pohonné ústrojí, konkrétně vidlicovou čtyřválcovou devítistovku z lidového Záporožce 965 podávající výkon 30 koní. Asi netřeba zdůrazňovat, že na plánovanou sériovou výrobu nedošlo. Mezi lety 1968 a 1969 se ale stihlo vyrobit šest kusů, tedy po jednom pro každého člena týmu.



Juna je projektem pouze jediného nadšence. Jistý inženýr Jurij Algerbrajstov si právě prostřednictvím Juny vytvořil svoje auto snů. Původní návrh pochází z roku 1969, jenže k finálnímu zhotovení došlo až v roce 1977. A coby základ tehdy posloužil GAZ-24.

Celkově byly prý vyrobeny dva vozy, z nichž jeden nejenom existuje, ale dokonce i jezdí. Původní majitel a konstruktér vůz průběžně vylepšuje. Aktuálně se tedy Juna pyšní řadovým šestiválcem, vytaženým z BMW 525i. Některé zdroje uvádí, že nájezd podomácku vyrobené Juny atakuje už půl milionu kilometrů.



Psal se rok 1982, když se v malé dílně na předměstí Leningradu rozhodli dva konstruktéři sestavit vlastní sportovní vůz podle vlastního návrhu. Dmitrij Parfemov a Genadij Čajnov si ovšem vzali o dost větší sousto, než ostatní konstruktéři jejich „třídy“. Místo aby dvojice použila základ z dostupného sériového vozidla, pustili se nadšenci do zcela vlastní konstrukce, zahrnující dokonce i unikátní motor o objemu 1,5 litru. Ten poháněl přední kola.

Vůz se údajně líbil i samotnému Michailu Gorbačovovi a zúčastnil se různých veletrhů po celém Rusku, ovšem žádného masovějšího uznání, nebo snad alespoň malosériové výroby, se ve výsledku nedočkal.



Koncept s italským názvem postavil na kola jeho duchovní otec Alexander Kulygin. Ten stavěl zároveň i šestikolové off-roady pro armádu, takže možná právě odsud pochází hranatý a robustní vzhled Pangoliny. Pod mocně vypadajícím zevnějškem se ovšem nachází vcelku nezajímavé pohonné ústrojí, vypůjčené je z Lady 2101.

I přes nuzných 60 koní z motoru o objemu 1,2 litru zúčastnila se Pangolina několika závodů, zahrála si v pár ruských videoklipech, a dokonce posloužila coby exponát na veletrhu Expo 85 v bulharském Plovdivu.



Tento projekt, vlastně jako jediný, není moc amatérský. Jenže je tak zajímavá, že do přehledu patří. Jedná se o projekt automobilky AZLK (Avtomobilny Zavod imeni Leninskogo Komsomola), jež vyráběla vozy Moskvič, vyvinutý mezi lety 1985 a 1988. Auto nadčasově futuristických tvarů dostalo křídlové dveře, umožňující nástup na obě řady sedadel, klimatizaci, ale taky úsporný dieselový motor, párovaný s automatickou převodovkou.

Možná právě kvůli své „západní rozmařilosti“ vůz ale nikdy nedostal zelenou a jediný exponát podle všeho skončil v opuštěné továrně AZLK.